V osmé dekádě kvetla pompézním souborům pšenka na těch nejrozsáhlejších lánech, jaké si dnes jen těžko dovedeme představit. Byla to především dvojice Foreigner a Journey, které svět pasoval do pozice králů pompézního AOR rocku. V těsném závěsu se usadili Boston, Triumph, Asia a řada dalších, relativně menších souborů.
Základní dvojici jmen, náležící k daleké zámořské provenienci, kde se podobně orientované hudbě vždy dařilo podstatně lépe než v Evropě, nedokázal nikdo ze starého kontinentu strměji konkurovat. Amerika byla křehčí, nadýchanější a místy vlezlejší hudbě otevřena dokořán a kapely druhé, třetí a x-té ligy, se tam líhly jako houby po dešti.
V ostrovní Británii, ve stínu z velkých jmen zbudovaných Asia a vlastně i nějaký ten rok před nimi, vyrůstala trochu v nepovšimnutí ještě jedna velká ikona tohoto žánru. Skupina Magnum! Kapela sdružená okolo kytaristy Tony Clarkina a zpěváka s uhrančivým hlasem Boba Catleye. Ta ve svých počátcích vycházela z klasického hard rockového modelu sedmdesátých let, tu a tam kořeněného pompézním zvukem kláves. Občas se přiklonila až k ostrým hranám heavy metalu, aby v polovině osmdesátých let, stočila kormidlo prudce směr Amerika, a svou hudbou doplňovala ty nejlepší nahrávky uložené v podobném AOR šuplíku. Třetí deska nesoucí název Chase The Dragon, byla pro kapelu dá se říci signifikantní.
Doslova magický opener Soldier of the Line nám hned na začátku představuje nejlepší možné Magnum. Ty provází vždy melodická a mohutná kytarová stěna páně Clarkina, uchu v té době velice lahodící klávesové přelivy Marka Stanwaye, dynamická a pulzně slyšitelná basa Wally Lowea a v řadě neposlední i mohutný, a do působivého barevného oblouku vytažený vokál Boba Catleyeho. Po hitové a pro masy vytvořené On the Edge of the World, tu máme další zlatý hřeb desky. Tím je píseň The Spirit.
Obnaží ji čistá Clarkinova šestistrunka a hlasově dojemně položený Bob, který do refrénu přitlačí tak, až vám z toho rázem mrazí v zádech. Podobně laděná Sacred Hour je další z perel tohoto noblesního náhrdelníku. Stanway se za klapkami vůbec nekrotí, ba naopak, jeho působivý úhoz se směle nese prostorem. Když se do další třetiny přidá Catley, čímž atmosféra písně ještě naroste, musí být milovník pompy křížené s rockem dokonale uspokojen. Walking the Straight Line je jedinou (vlezlou) kaňkou na desce, a tak rychle pryč, protože za dveřmi už čeká další atmosférický klenot – We All Play the Game.
Miluji, když Clarkin hraje na španělku. Jeho úsporná, avšak dojemnou náladou prorostlá hra, mě pokaždé chytí u srdce. A je tu sedmička The Teacher – divoká, heavíkem načichlá riffovka, s řádně odpíchnutou střední pasáží, tolik vzdálenou cukrujícímu období Vigilante. Slyšíte jasně rozpoznatelné poctivé muzicírování, plně zbavené dobových kalkulů. Nahrávku uzavře doják The Lights Burned Out.
Jeff Glixman vytvořil desce jasně transparentní zvuk a kapela tu šlape na dobrých 120%. I další dvě nahrávky se ponesou v podobném duchu. Zlom který však přichází s deskou Vigilante, je z hlediska hudební kariéry tohoto souboru jasně pro-americký. Jeho kvalita je s tvorbou předchozí, tedy prvními pěti alby, však takřka srovnatelná.
1. Soldier of the Line (4:16)
2. On the Edge of the World (4:22)
3. The Spirit (4:17)
4. Sacred Hour (5:35)
5. Walking the Straight Line (4:53)
6. We All Play the Game (4:07)
7. The Teacher (3:21)
8. The Lights Burned Out (4:32)
Total Time 35:23
– Bob Catley / lead vocals
– Tony Clarkin / electric & acoustic guitars, backing vocals, composer
– Mark Stanway / grand piano, Fender Rhodes, Yamaha CP-70, Hammond, harpsichord, Hohner clavinet, synths (Minimoog, Oberheim OB-X, Yamaha SS30, Roland RS-202)
– Colin “Wally” Lowe / bass, backing vocals
– Kex Gorin / drums, percussion
Chase The Dragon
Pomp Rock
Jet
1982
LP
8
Od Magnum jsem si ponechal jen tuto desku a The Eleventh Hour, kterou mám nejradši. Svého času jsem zbožňoval i On The Story teller´s Night, Vigilante a Wings Of Heaven, ale časem se mi zprotivily. S rozrůstající se diskografií se podle mě zákonitě snižovaly úrovně alb, dobré skladby doplňovaly slabší. Dobré na výběr do auta, ale ne na zařazení do sbírky.
Leonard: tak zrovna tebou prodané výlisky, považují mé slechy v tvorbě Magnum za naprosto nepostradatelné
Nekonzistentní kariéra, řadí Magnum tu do první ligy, druhé a někdy dokonce až do třetí. Nevyrovnaný materiál na řadě desek, z nich dělá karikaturu, která neví kdy skončit. Je to tak a je to škoda. Clarkina už dávno postihl syndrom vyhoření, stejně, jako Maiden, Judas, Saxon, Yes, Asia a fůru dalších. Tahle deska je pochopitelně někde jinde, to byli kluci ještě před zenitem.
Trochu tvrdý odsudek nemyslíš? To by přece nemohl hrát nikdo ze starých pardálů. Tobě se nic z nové tvorby nelíbí?
Slyšel jsi poslední desku? A tu předtím? A tu třetí odzadu? Vždyť to je otřesné. Nevydržím poslouchat ani půl minuty tři skladby a musím to vypnout. Jedná deska je stejná jak druhá, každá skladba – totální vata. Magnum jsou dno těch, co jsem jmenoval. Ať si staříci hrají, ale alespoň jako DP, UH, WA, pár jich s vlastní sebereflexí ještě je.
@Lui: Pro mě je zas úplný dno přiznat, že si hotovej názor udělám po 3 x 30 vteřinách a chtít, aby mě někdo bral vážně…
Rozumiem jednej aj druhej strane. Od Magnum mám najradšej osemdesiatkové klasiky (On Storyteller’s Night, Vigilante, Wings of Heaven), to sú majsterštychy. Mám celkom slušne napočúvané aj albumy od Sacred Blood, Divine Lies (2016). Je počuť, že kapela sa už nikam veľmi nevyvíja a že po kompozičnej stránke zažila lepšie časy v minulosti. Niektoré albumy sú vydarenejší, iné priemernejšie, ale žiaden vyložený trapas.
Tak tahle recenze mi udělala nesmírnou radost. V mém okolí není většího fandy do Magnum, než jsem já. Sice toho o nich moc nevím, to mě ani netrápí, zajímá mě hlavně muzika a tu mám u Catleyho za nehtama.
K mé lítosti neznám nikdo, kdo by se o Magnum zajímal. Tak budu rád za každou duši, která si o nich se mnou splkne.
Tahle deska je jednou z nejoblíbenějších. Krásný obal, dravý zvuk, jasná koncepce a styl Magnum, který je definuje dodnes.
Zajímal by mě váš názor na debut a dvojku, komerční období, etapa Hard Rain, comeback, změny sestavy a poslední desky dělané jak přes kopírák.
Díky všem za jejich příspěvky, krátce se vyjádřím jen zde.
Lasky: z časových důvodů nejsem ten pravý, na nějakou delší konverzaci o Magnum. Nemám je ani nijak zvlášť naposlouchané, abych mohl provádět obsáhlejší analýzy. Takže spíše jen telegraficky:
Debut Magnum řadím k jedněm z nejlepších postarších debutů.
Dvojka mi zní jako spojnice budoucích Magnum se Styx, a s vlivy Queen.
S Komerční etapou nemám problém, všechny alba jsou u mě za 5*
Hard Rain moc neznám.
Comeback je v pořádku, po něm stvořila kapela jedny ze svých nejlepších desek.
Samozřejmě jsem rád, že ti udělali Magnum radost, zkus (o nich)také něco vyplodit.
Škoda Pavle, že jsi to nerozvedl trochu víc. Magnum by si pozornost zasloužili. Já bych to tak nikdy nedal, nejsem pisálek. Jinak spojovat je se Styx mě nikdy nenapadlo. Ale stejně by bylo zajímavé posoudit shodu u nejoblíbenější alb, alespoň z určitých etap. Třeba by se ještě někdo přidal.
Pavle, asi jsi nezachytil naši debatu v chatu, ale nevyměnil bys slůj v nadpisu za sluj? Nebo rovnou raději za doupě? Nějak mě tam ten kroužek nad u dráždí, ale jestli na tom trváš, nech tak.
Snake: změna není problém, jen mě překvapilo, co že tě to dráždí 🙂
Lasky: těch nejoblíbenějších desek by zrovna u Magnum bylo opravdu hodně. Vždyť ta kapela vydala pořádnou hromadu desek. Páteř by tvořila alba z osmdesátých let. Tohle, vlastně možná už II-jka, a všechna následující. Rozhodně On a Story, Wings, Sleepwalking…. Z novějších rozhodně Into The Valley, On The 13th Day
stačí?
Pavle, díky. Teď má moje dušička pokoj.
Klávesovej zvuk a pěkné melodie já rád, ty tři zveřejněné upoutávky se mi líbily. Jak budu mít chvilku, poslechnu si aj celé album. Díky za recku.
Magnum sú veľká láska, rád sa k nim vraciam. O to väčšou cťou pre mňa bolo, keď som mal šancu viesť rozhovor s Catleym. Veľmi fajn chlapík, veľa som sa nasmial a dobre sme pokecali.