Laserová muzika šliape po planéte

Talianska skupina Laser si hovie v zemi zabudnutia, krajine nevedomia a pod. dobrých štyridsať rokov, rozhodol som sa preto, že ju musím prebrať z bezvedomia a vraziť pod nos aj v našich končinách. Kapelu som spoznal vďaka labelu Akarma, ktorý k cédečkam pribaľoval vždy aj katalóg s vyobrazenými obalmi toho, čo táto pirátska spoločnosť vydávala. A tak nevkusný červený obal so žltým nápisom si jednoducho v záplave umeleckých diel nešlo nevšimnúť. Pravda, k albumu Vita sul pianeta som sa dostal až po mnohých rokoch, vďaka talianskej značke AMS. A verte, neverte, táto hudba si ma získala hneď prvým počúvaním. Prečo?

Dovoľte mi najprv malú biografickú vsuvku. Kapela vznikla koncom 60. rokov ako Il Laser. Zostavu tvorila pätica hráčov, menovite Riccardo Paolucci (spev, gitara), Loris Cardinali (gitara, spev), Valentino D’Agostino (spev, klávesy), Adalberto Sbardella (basa) a Antonello Musso (drums). Na počiatku sa v zostave mihol aj klávesák Gino. Prvý a jediný singel Lacrime di ragazzo/Dove Andremo? vyšiel v roku 1972 a nasledoval ho koncepčný album Vita sul pianeta z roku 1973. Značka Car Juke Box veľa nádejí nesľubovala, a naozaj. Nulové promo, nulový ohlas, nečudo, že sa kapela ešte toho roku rozpadla. D’Agostino musel na vojnu, ostatní do práce. Jedine Paolucci pokračoval hraním po rímskych kluboch. Dielo sa na cédečka dostalo hneď trikrát. Mellow Records ho vydalo v roku 1992, Akarma o osem rokov neskôr a AMS v roku 2012.

A teraz k samotnej muzike. Po nejakých „space“ recitáloch sa na poslucháča vrhne príjemná, artrockovo zaonačená, skladba Vita sul pianeta. Akoby som počul to najlepšie, čo zdobí taliansky art rock 70. rokov. Melodika, vypätý emocionálne nadržaný spev, slovom, klasika. A k tomu radno zarátať aj nekompromisnú sólovú gitaru, ktorá zvláda ako melodické vyhrávanie, tak prskanie kyseliny á la Votrelec (kto pozná kultové sci-fi filmy, vie). Tak úžasne ladený úvod albumu som už dlho nepočul. Non vede la gente neváha ani okamih, okamžite prinúti gitaristu, aby sa poihral. Na to, že je to tvrdé, si zvuk uchováva príjemnú vzdušnosť. Na nástroje stratené v hluku a šume zabudnite, všetko počuť akoby ste zízali do kryštálovo čistej pokojnej hladiny horského oka na mieste, kam nedorazil ani len náznak smogu, nieto ešte civilizácie. Sconosciuto amico sa upokojí ako slon po mamutej dávke uspávacieho prostriedku nadobudnutého od žičlivých lovcov kdesi na safari. Počas melodramatických refrénov mám dojem, akoby sa celé stádo vlastníkov klov a chobotov rozhodlo zriadiť v danom čase a priestore nové slonie pohrebisko. Dove andremo? plynulo nadväzuje, klávesy budia dojem „symfonična“, napokon sa to svižne rozbehne, nemôžem si pomôcť, celé je to také operne dramatické. Spevák mi miestami pripomína Jumbo, hudba nezaprie oporu v Banco Del Mutuo Soccorso alebo Alphataurus. Inými slovami, je to pecka.

L’ultimo canto del killer má opäť priam hardrockový úvod (však aj otvára pôvodnú druhú stranu platne), spevák sa v slohe tvári, že hlasivky si vykričal už pred desaťročiami, zdatne mu sekunduje chripľavá gitara. Vo výsledku tu máme najtvrdšiu skladbu albumu. Hard rock koketoval s klasikou už kedysi v 60. rokoch, pokus o niečo podobné (navyše v prehnane expresívnom „talianskom“ podaní) prináša kompozícia Corri uomo… a dobre jej tak! Eri importante si ani nevšimnete, že už začala. Muzika skladbu za skladbou prirodzene graduje, ani sa mi nechce opakovať, ako „prehnane“ to kapela berie. Alla fine del viaggio celé dielo zavŕši veľkolepým spôsobom, pri ktorom bledne nejedna „shakespeareovská“ dráma. Potiť krv a páchať emocionálnu genocídu za hranicami príčetnosti takto dokážu len Taliani.

Keby chcela extáza materiálne vypodobenie, zvolila by nepochybne tento album. Neobjektívna päťka je na mieste, už len preto, lebo po tomto archeologickom kúsku ani pes neštekne.

(upravené, pôvodne zverejnené na progboarde)

Skladby:

  1. Vita sul pianeta 5:27
  2. Non si vede la gente 3:07
  3. Sconosciuto amico 4:41
  4. Dove andremo? 4:10
  5. L’ultimo canto del killer 2:56
  6. Corri uomo… 3:30
  7. Eri importante 3:54
  8. Alla fine del viaggio 3:38

Zostava:
Riccardo Paolucci: spev, gitara
Loris Cardinali: gitara, spev
Valentino D’Agostino: spev, klávesy
Adalberto Sbardella: basa
Antonello Musso: bicie

Vita sul pianeta Book Cover Vita sul pianeta
Laser
hard rock, art rock
Car Juke Box
1973
LP, CD
8

8 názorov na “Laserová muzika šliape po planéte”

  1. Minulé leto, po zverejnení tunajšieho profilu kapely, som mal premiéru. Po pridaní recenzie som sa k tomu vrátil a naplno opakovane vychutnávam na Spotify. Paráda a spolu s recenzentom rozsievam hviezdičky…
    Hejkal, díky za peknú recenziu!

  2. Moc hezký.
    Na kapelu LASER a jejich jediné album mám zážitkovou vzpomínku. Někdy v roce 2001 jsem si namátkou objednal z BTF a Akarma tak po třiceti CD. Měl jsem už pár Italů z Ebay, co se mi líbili (PFM,Banco, atd), tak bylo v plánu položit základ sbírce italského progrocku.
    Přišly dvě krabice disků od neznámých kapel s divnými až ošklivými obaly. Jako první tři jsem si pustil I NUMI, I TEOREMI a LASER. Všechno to byla pošahaná muzika od magorů, navíc s příšerným zvukem. Pro člověka do té doby poslouchajícího artrockovou aristokracii typu ELP, GENESIS, YES, PINK FLOYD a podobné, dost šok. Přesně vidím, jak sedím s červeným obalem LASER v ruce, a říkám si, co jsem to provedl… Velice rychle se ale všechno otočilo, Taloši mě dokonale chytli, a právě tu jejich pošahanost miluju ze všeho nejvíce.
    LASER poslouchám často, rád, a plný počet bych jim dal taky. Je to prostě maso…

    1. To ti verím, že to bol šok! I Teoremi je neskutočná záležitosť! Mňa vcelku šokoval debut Il Rovescio de la Medaglia, keď som ho prvý raz počul. Od Talianov skrátka očakávam čosi “klasické” a pompézne, a tu zrazu I Bibbia!

  3. O téhle desce už jsme se kdysi bavili a přiznávám, že od té doby jsem ju neslyšel. Tož jsem si ji prostřednictvím těch tří ukázek aspoň připoměl. Ve svém hodnocení bych byl zdrženlivější – nemám pocit, že by se mohla rovnat se špičkami žánru – ale proti tvému názoru nic nemám. S obalem souhlas, je opravdu ošklivej a od zkoumání obsahu alba spíš odrazuje. No, cédéčko zatím nemám, ale jestli na něj při brouzdání po bazarech a aukcích narazím, bránit se nebudu…

    Hejkale, dík za recku.

      1. Vida, netrvalo ani tak dlouho a cedlo je doma. Sice prastaré vydání od Mellow Records, ale v perfektní kondici. Po dvou nástřelech hlásím – trochu tyjátr a souhlas s recenzí i Antonym. Z těch vášnivejch vokálů mi cukalo v koutcích 🙂

Pridaj komentár