KING CRIMSON – The Power To Believe (2003)

Poslednímu studiovému albu KING CRIMSON z roku 2003 předchází téměř pětatřiceti minutové EP Happy With What You Have To Be Happy With (2002), podobně jako před deskou Thrak bylo na trh uvedeno EP VROOOM. Taktéž jsou na něm nevydané skladby anebo skladby v jiných verzích, než na finálním plnohodnotném nosiči. Sestava hudebníků je na The Power To Believe stejná jako na The ConstruKction Of Light, o autorství hudby se dělí všichni čtyři hudebníci. Zvuková produkce je excelentní, krásně čitelný zvuk dá vyniknout všem nástrojům až holograficky v prostoru. I z tohoto hlediska jde o nezkalený zážitek.

Poslechů pro posouzení dosud posledního studiového alba KING CRIMSON jsem absolvoval několik desítek. Pořád se nabízí srovnání s předchozí deskou, která má u mne absolutorium. The Power To Believe je má také, ale úplně jinak. Dlouho mi nebylo jasné, jestli ano, nebo ne. A proč vlastně. Je jednoduché na první nástřel vykřiknout: líbí! Nebo: nelíbí! Jenže to je málo, nestačí to k poznání – proč. Tím hledáním důvodů by se měl posluchač-recenzent odlišovat od běžného konzumenta. Líbí/nelíbí, a proč. Důležitost klasifikování posluchačského zážitku a jeho výsledného kvantifikování v konzistentní škále vyplývá ze zodpovězení otázky “Proč?”. Což není vůbec jednoduché, mají-li zde být vystiženy, když ne všechny, tak alespoň ty důležité vlivy, dojmy, nuance, tudíž má-li se zdařit uchopení pocitů v jejich komplexnosti a jejich smysluplné předání dál ve slovním útvaru recenze. Tato postupná transkripce hudba-pocity-slova je náročná a v principu i poněkud zcestná a zavádějící současně, jenže nic lepšího nikdo nevymyslel. A tak opakovaně zkoumám “proč”. Chce to čas, soustředění, ujasňování si myšlenek. The Power To Believe je na to “proč” sakra obtížné album.

The ConstruKction Of Light mne vcelku jednoznačně získával svojí rozšafností, svojí vycizelovanou a do maxima dotaženou kvalitou zkušených mistrů. Barevný a nasycený obraz jejich hudby se však během tří let výrazně změnil. Na The Power To Believe jakoby o 20 let omládli a zkoušejí to svoje, znovu, dost jinak. Syrověji, roztříštěněji, chladněji, útulno se vytratilo, je to až antiusedlost, antikomfort. Dobře nám tak, posluchačům, dobře to Krimzni dělají. Je až s podivem, že jsou toho schopni. Jak dovedou udržovat ve střehu a v pozornosti, neboť bez těchto atributů může jejich muzika jen tak protéci. Bylo by to extrémně škoda, právě proto, že jde o KING CRIMSON.

Dramaturgický model zůstává v principu stejný, tedy jeho obecná forma. Je však naplněna zase jinými dobrotami, aby se nikomu ta jejich bonboniéra neomrzela a nepřejedla. Některé vlivy se objevují náznakově a jen na pár místech. Elektronika v Level Five, Orient v části titulní kompozice, občasné decentní připomínky raného období, a tak podobně. Některé náznaky se jen tak mihnou, že by si jich nepozorný (nesoustředěný, nevnímavý, zvolte podle libosti) posluchač nemusel ani všimnout. A pak, poznávací znamení a často i práh bolesti – všudypřítomná kytarová nervní vybrnkávaná hra pana Frippa, to je něco. Obzvláště EleKtriK je v tomto výživný. Jako kdykoli předtím, není to snadná hudba na poslech. Vyžaduje významný posluchačský podíl, aktivitu, spolupráci. Pak dokáže dát mnoho.

Když to (mírně) přeženu, máme tady dva přítulné zpívané popíky (Eyes Wide Open, který nedá nepřipomenout excelentnímu filmu Stanley Kubricka “Eyes Wide Shut” (1999), napadá mne, nebyl Kubrick tak trochu filmový Fripp?, a Happy With What You Have To Be Happy With, co připomíná v refrénu legrační říkadlo), tři metalizované agresivně pichlavé a škrablavé nářezy (Level Five připomínající ságu Larks’ Tongues in Aspic, dále skladba EleKtriK a dvoudílná Facts Of Life, co jsou jako z dílny TOOL), a zbytek alba jsou skladby jako z eklektické variace na Red / Discipline / Three Of A Perfect Pair, kde se můžeme převalovat od ambientních ploch japonských zahrad, přes syčení páry z pekelných kotlů a vrčení hladových šelem připravených k útoku, až po ozvěny dupotu mamutích stád a vibrací mastodontích trombónů, což mne naplňuje totálním potěšením. Rozevlátost i pří vší přísné formě je schopna posluchače rozpoltit, a ten má co dělat, aby zachoval mentální soudržnost, neboť jinak hrozí, že jej v průběhu poslechu zachvátí hudební podoba delirium tremens. Předlouhých 53 minut pro osvědčení duševní integrity. Muzika se svíjí a úpí, a my s ní. Kadence jízlivých šlehů je nepříjemně prudká, když vyjmu ty dva popíky, tohle není muzika pro bačkory. Pokud jsem si u předchozí desky připadal jako zavřený v přepychovém pokojíku, kde mi pan domácí servíruje nejvybranější pochoutky na luxusních podnosech, zde se tentokrát tyčí bytelná tvrz, kolem které je ledová poušť, a já ji musím pomalu dobývat, abych se z nehostinných plání, kde to strašně a studeně fouká, dostal alespoň na trochu kryté nádvoří. Jde to pomalu, ale jde to. Tím větší je pak zážitek.

Asi nejvíce masakrózní je dvojice skladeb The Power To Believe II a Dangerous Curves, jež v uprostřed ztišeném celku dávají spoustu napresované třaskaviny v sudu hozeném do proudu lávy, co protéká kolem tebe a ty nevíš, ve kterém okamžiku to třískne. To napětí je svírající jako oprátka z ostnatého drátu. He, a pak tě ta detonace o chlup míjí, jen tak tak uchráníš holý život, aby ses pak pustil do dalšího adrenalinového skoku do neznámé hlubiny. Tento Hustej Nátěr nenechá nikoho nepoznamenaného.

Po vydání této desky nastoupila kapela další pauzu, tentokrát tu nejdelší, je to již celých 16 let, kdy se Fripp věnuje jiným projektům. Ty sice bývají občas řazeny do portfolia KING CRIMSON (ostatně i na této desce je slyšet fragment z živého záznamu Frippových Soundscapes (1997), a to ve skladbě The Power to Believe IV: Coda), ale osobně je považuji za pouhý stín jeho mateřské kapely. Tím se však nijak nesnižuje hudební unikátnost souboru KING CRIMSON a hlavně jeho v rockové hudební historii takřka neslýchaná schopnost tvořit několik desetiletí stále objevnou hudbu beze ztráty kvality. V tomhle se Fripp přibližuje vzácným starým mistrům, co celý život tvořili nesmrtelná díla, až je na sklonku završili svojí “Devátou”. Ne, The Power To Believe není nejsilnější dílo KING CRIMSON, je to “jen” jedno z těch pětihvězdičkových, ke kterým se budu kdykoli rád vracet. A pokud si je nevyberu, tak jen proto, že dám přednost jiné desce z ranější fáze tvorby souboru, neboť tam je poslech o trošku snadnější. Tuhle dám, jen když budu chtít podat výkon a nadřít se, což ne vždy žádám, ale pokud ano, pak právě zde je jistota stratosférického zážitku. Po skončení této desky je potřeba vždy nabrat dech. Jak je vidno Frippovci jej nabírají již druhé desetiletí, nikdo netuší, zda ještě vůbec někdy k tomu dalšímu nadechnutí dojde. I tak, a na to vezměte jed, toho bylo dosti na celý život. Děkuji!

01. The Power To Believe I: A Cappella – 00:44
02. Level Five – 07:20
03. Eyes Wide Open – 04:11
04. Elektrik – 08:02
05. Facts Of Life: Intro – 01:41
06. Facts Of Life – 05:08
07. The Power To Believe II – 07:46
08. Dangerous Curves – 06:45
09. Happy With What You Have To Be Happy With – 03:20
10. The Power To Believe III – 04:11
11. The Power To Believe IV: Coda – 02:31

Total 51:17
Dynamic range – DR10

The Power To Believe Book Cover The Power To Believe
UICE-1045
King Crimson
Art Rock
Japan Universal
2003
CD
11

2 názory na “KING CRIMSON – The Power To Believe (2003)”

Pridaj komentár