KING CRIMSON – Red (1974)

Red byl vždycky takový štít KING CRIMSON. Ve smyslu štítu horského, štítu vývěsního, i záštity jako takové. Kapela se tímto albem dostala na další vrchol, zase vylezli v hudební evoluci o kus výš a přidali do sbírky perel další vyvedené kousky. Je fajn, že se krátce navrátili Ian McDonald a Mel Collins, hned to má jiný grády. Je dobrodružně zábavné sledovat nejen vývoj jejich hudebního směřování a pojetí obecně, ale i procesy, které každou sekundu v jejich skladbách probíhají. Ty jsou jako nevypočitatelná chemická reakce. Jako sledování mihotavého povrchu slunce hodně zblízka. Není to jen “Red”, je to i “Hot”, “Ardent” a “Warm”, možná i “Boiling”. Jako voda v chladiči tůrovaného motoru. Jako by tě hodili do jícnu sopky a rudá láva tě vstřebala až do jádra planety.

Při poslechu se mi zavařuje mozek, přitom ta muzika umí být mrazivá, až ledově kamenná. Neúprosná, svá, neoblomná. Ve své neobyčejnosti dokáže uhranout, nepustit. Přitahuje jako magnet, jako černá díra, kdy každý tón je horizontem událostí. To balancování činí poslech adrenalinovým zážitkem. Pokaždý skáču do hlubiny a až během pádu šátrám, jestli mám někde padák, nebo aspoň lano. Jak říkal Filip Topol – řetízkovej kolotoč bez vobsluhy. Jak jednou vstoupíš…

Konceptem pěti kompozic na albu skupina začínala svoji kariéru, návrat k němu jí slyšitelně velmi svědčí. První dvě skladby mi přijdou náladou velmi podobné, takové čistě mistrně Krimsnovské, předvádějící nelítostnou tvář zvukové stavby, která se tyčí a obepíná celou viditelnou sféru od obzoru k obzoru. Druhou zpestřují a ozvláštňují především dechové nástroje, co se převalují mezi vrstvenými riffy. A zpěv, samozřejmě. Wetton na desce podává fantastický výkon, díky němu je z nahrávky vylouhována každá emoce, co by jinak mohla zůstat skrytá.

Třetí skladba je zcela pohlcující ve své síle šílené nožní (od slova nůž) můry. Dějí se věci. Připadá mi, jako by chtěli Fripp And Boys znásobit to, co bylo ohromující a drtivé na In The Court Of The Crimson King, a povedlo se mu to. Tohle je žíravina vpalující se do mozku. Tleskání, saxofon, nátlak, utonutí v písečné bouři. Emocionální mazec bez břehů. Skladba pomalá, leze jako monstrum, nic ji nezastaví.

Housle ve čtvrté kompozici dávají trochu vzduchu. No ne, že by? Kakofoniování? Fakt jo, to jsem vždycky miloval. Tady je možný ten nejhlubší ponor do nitra hry a je fantastické, jak to vyvolává přímé úměry s moderní klasickou hudbou. Hravé hemžení, jako když šlápneš holou nohou do vosího hnízda. Album prostě graduje, a to tak indiferentním způsobem, že se ti kapsy obrací a ponožky rolují. Mňamec. Tohoto nemám nikdy dost. Ta basa! To kvílení kytary! Bruford je Bůch! Žblébrt? Ojujojchijej…


Vzrůstající intenzita songů se nezastaví ani u poslední skladby. To už z posluchače zbývá jen maso pomleté na pomazánku, kterou si Frippova banda pomalu roztírá na pěkně tvrdou topinku. Začíná něžně, Mellotronem, zpěvem, klarinetem. Pokračuje taky tak, jen aby se z kompozice vyloupnul ten nadnebesky účinný hymnus, kdy hloubka poezie lidského ducha je tu překována do zvuků, do čeření, do vibrací. Střední pasáž je vražedná, kdo dosud nepřišel o smysly, tady to má spočítaný. Tu strašlivou tíži mnoha set G ve zdraví neuneseš. Závěrečná změť podtrhává výsledné dílo. Je vymalováno.

Geniální album, vrchol světové hudby na ploše necelých 40 minut. Slyšet a umřít, do Paříže nemusíš.

01. Red – 06:17
02. Fallen Angel – 05:59
03. One More Red Nightmare – 07:08
04. Providence – 08:07
05. Starless – 12:17

Total 39:58

Red Book Cover Red
32VD-1086 (Black Triangle)
King Crimson
Art Rock
Japan EMI-Toshiba (1987)
1974
CD
5

6 názorov na “KING CRIMSON – Red (1974)”

  1. Red je posledním albem King Crimson, které jsem si koupil a které znám. Do těch “mladších” už jsem se nepouštěl z několika důvodů : jednak mě nijak nepřitahovaly jednouché, až minimalistické obálky a dostupné recenze taky nebyly zrovna z nejlichotivějších. Ta pauza mezi studiovkami byla prostě dlouhá a hudební vývoj se mezitím hodně posunul. Navíc mám trochu předsudky vůči vztahu art – prog rock versus osmdesátá léta obecně. To, co tahle doba udělala s Genesis, nebo Queen já prostě nezkousnu.

    Začít nekompromisním nářezem Red považuji za výbornej nápad, aspoň odpadá to ladění korekcí, jako u Larks…
    Aj obě následující pecky se mi líbí a těch pár hlučnějších vsuvek mi zas tolik nevadí, ale bez roztřesené Providence bych se klidně obešel. Jednoznačným vrcholem alba je pro mě závěrečná Starless. Ten v pozadí vyhrávající mellotron jako kdyby předznamenal trochu smutné rozloučení s jednou povedenou a neopakovatelnou érou.

    Album mi dohrálo před několika málo okamžiky a to finále ve mě pořád ještě doznívá a rezonuje. Jako celek to na mě sice působí poněkud profesorsky a chladně, ovšem při těch současnejch teplotách přijde trocha osvěžení vhod. Dneska mi to sedlo a čtyřku bych dal…

    Antony, díky za další pěknej článek. K těm (případně) dalším už si toho asi moc neřekneme, ale těším se na ně. Na tvůj názor jsem zvědavej.

    1. Snake: Síla a kouzlo závěrečných skladeb na albech KING CRIMSON také se mnou zatřese a doznívá dlouho. Vlastně, každá jejich deska si nechává tu nejpůsobivější nálož na svoji druhou stranu. Nejvíc mě berou “Side B” skladby The Court Of The Crimson King, The Devil’s Triangle, Islands, a právě Starless.

      Osmdesátkové desky jsou hodně jiné, moje cesta k nim byla delší, nakonec si mne většinou získaly. Však uvidíš.

  2. Antony: zdravím, tuhle desku jsem měl nahranou bezprostředně po vydání. Od začátku jsem ji bral jako desku na rozloučení s King Crimson, sice ještě vyšel živák USA, ale Fripp nastoupil na sólovou dráhu vydáním No Pussyfooting, vynikající deska s Brianem Enem, která v době vydání a možná ani nyní nebyla doceněna. K nahrávání Red se vrátili jak píšeš bývalí hráči David Cross, Ian McDonald a Mel Collins, mimochodem Mel Collins s ním hraje nyní na koncertech a učinkuje i na desce A Scarity Of Miracle. Ta deska snese srovnání s nejlepšími deskami z prvního období, já od počátku zbožňuji závěrečnou Starless a nebudu sám, Fripp ji zařazuje na všech koncertech z poslední doby, hrál ji před třemi lety ´v Karlíně a hrál ji i loni, na obou koncertech jsem byl, stoprocentní zážitek.

  3. Antony: Providence mě vždycky trochu nabourá tu neskutečnou strhující jízdu, která se před a po na albu odehrává, přesto řadím Red mezi nejlepší kousky krimsonovské diskografie. A Tobě mohutně děkuju za jejich květnatý popisy.

Pridaj komentár