KING CRIMSON – Lizard (1970)

Aneb pomatený zápis, který nelze brát vážně, jakkoli vážně míněný je. Nalezeno pod lůžkem pacienta uzavřeného psychiatrického oddělení po té, co jej v deliricko katatonickém stavu odvezli na separaci.


– – – – –

KINT SLINTOŇ – Ještě. Řka. MCMLXX

Pět skladeb. Zase, ale tentokrát úplně jinak. Pět stupňů tortury. Už to na mě zase jde. Že já si nevzal pilulku. Doktorééé!

Deska nádherně pošahaná, zmagořená, až paranoidně zabředlá do vlastních vířivých nočních můr. Zubatá a konstrnatá nádhera skladby The Debyls Tri-Yang-Le se převtělila do kvílivého závoje jímž pokryla celou plochu následujícího alba. Do syčivého nápoje, ve kterém blaho je. Já si to tak přál, a dostalo se mi sluchu, abych nebyl na suchu. To je nadělení. Lizárd je Blizárd, Ještěrka i Chame-Leon, ale taky Had, Hlad a Štír. Při jejím poslechu procházím hodně chmurnou krajinou, či spíše hřbitovní zahradou, kde se mi na každém kroku vynoří morbidní zákoutí, a za ním další, a další. Ta zahrada je plná rozličných temných zvuků a jejich tříštivých ozvěn.

Ach, saxofony jsou tak omamně krásné, ostnatě ovíjivé, zatahují člověka do temných koutů zahrady, aby ho tam svými šlahouny drásaly až do trýznivé rozkoše. Ještě! Zoufalcův rezignovaný smích ukazuje dno deprimace z prodělaných muk, vítejte v zahradě šílencově. Směju se já, nebo kdo? Co? Je tady někdo?

Na albu je tolik pasáží, u nichž si přeji, aby byly nekonečné. Jedinou omluvou, která mě v té chtivé touze uchlácholí je, že vzápětí následuje další taková. Souslednost drásavě kruciálních zážitků bez přetržení. Pohádka o všepohlcující Múze (Drúze? Hrůze? Či jiné čúze v blůze? Poněvadž, alébrž.. húúú) hudební úchylnosti, aneb kterak posluchač Truchlením k bezuzdě rozjitřené radosti došel.

Skvělé Andersonovo cameo na chvíli protrhne tíži beznadějné atmosféry desky. Jakoby tomu, kdo se bezvýchodně utápí v temné tůni bezútěšnosti, ještě naposledy zablesklo slunce na rozloučenou, aby viděl oč přichází navždy. Kostlivci tancují menuet, Anderson do toho andělsky pěje, ó jeje, a ještěrky se zubatě usmívají, jako malí krokodýlci. Jak ozvěna jeho hlasu doznívá, světlo zhasne a vidíš zase jen pavučiny a prach, jejichž vrstvy vytvářejí prazvláštní harmonie. Rozrývání pokojných duší ostrými řezy jindy tak romantických a malebných nástrojů, toť dílo Mistrovo. Mellotron, co by synonymum pozvolné zkázy nahlodá každou mysl, a jen některá si dokáže tento zážitek transformovat v hlubokou rozkoš. Ostatní bídně zahynou. Trumpety se v hejnech vždy odněkud vyřinou, zablesknou tesáky, zatočí na místě, za víření bubínku předvedou apokalyptický tanec, a pak zdrhnou za nějakým krysařem, co jim flétnou ukazuje směr.

Deska plná jazzů a jazzyků jedovatých plazzů všeho druhu. Orientálně pokroucených a zkormoucených melodií co dávají vyvstat nepochopitelným, nelidským a nepřijatelným stavbám, v nichž nechceš bydlet, ale stejně už v nich sedíš, a nemůžeš z toho labyrintu ven. Přeplněno, skoro se nedá dýchat, zároveň vidíš všem až na dno hladových žaludků. Každá nota tě chce pozřít. Buď zdrhneš a nedáš, nebo se dobrovolně nabídneš. Už mě žerou!

Při každém poslechu si uvědomuji výjimečnost všech kompozic na Lizardu. Na jejich obtížnost. S radostí si užívám tu odměnu, kterou spalující poslech dává. Takový hodně rašelinový Laphroag, co tě prostoupí, drsně, neomaleně se zmocní každé buňky v těle. Duševní orgie, po sté, po tisící. Zadupán pařáty saxofonů, trubek, průplachovými švihy žesťů, každým úderem paličky, drnknutím struny, svištivým vytím Mellotronů, nářkem zpěváka, i toho anděla Andersona s hořícím mečem. Po poslechu jsem na popel, a jsem rád, že z něj mohu vstát, abych se opět nechal sežehnout. Jedině takto má cenu poslouchat. Jedině naplno, nebo vůbec. Naplno, a do úplného záhrobního mrtva. Je tam tak dobře, přes hlavu běhají pavouci, cupitají nožičkami, co vypadají jako malé pikolky, je to legrační. Ano, pane doktore, moc příjemné, děkuji, dneska bych si dal ten růžový prášek, nebo raději dva. A pusťte mi to ještě jednou, pěkně nahlas, děkuji..

Šest, okamžitě šest, jo!

6/5

– – – – –

01. Cirkus (Including Entry Of The Chameleons) – 06:28
02. Indoor Games – 05:41
03. Happy Family – 04:16
04. Lady Of The Dancing Water – 02:44
05. Lizard
– 05.a Prince Rupert Awakes – 04:36
– 05.b Bolero – The Peacock’s Tale – 06:39
– 05.c The Battle Of Glass Tears (Including Dawn Song, Last Skirmish, Prince Rupert’s Lament) – 10:58
– 05.d Big Top – 01:13

Total 42:40

Lizard Book Cover Lizard
EGCD 4
King Crimson
Art Rock
E.G. Records Ltd. / Virgin Japan (1988)
1970
CD
5

6 názorov na “KING CRIMSON – Lizard (1970)”

  1. Antony, díky za pěkné čtení. Pěkně jsi se u toho vyřádil a já se opravdu chvílema cítil jednou nohou v odmašťovně.
    Lizard mi dal svého času docela zabrat, ale vytrval jsem a vyplatilo se. Dneska už si ho dokázu vychutnat, aniž bych se u toho zpotil a to je co říct. Je to sice podivnost se zatraceně silným vnitřním pnutím, ale má svoje kouzlo. Jedinej problém mám s disharmonickou a hlučnou částí v kapitole The battle of the glass tears, ale ta naštěstí netrvá příliš dlouho. Na druhou stranu – některé melodie a mellotron jsou tady úžasné.
    Já bych dal čtyřku.

    1. Snake: psát recenze na KING CRIMSON je dobrodrůžo… Nikdy na začátku nevím, kam mě to poslouchání/psaní zanese. Album jede na repeat a myšlenky se rodí samy. Většinu si ani nepamatuju, co píšu, tak text pak při korekcích znovu objevuji. Velmi zábavné, užívám si to..
      Schopnost kapely snoubit velmi rozdílné způsoby hudebního vyjádření rozděluje i posluchače, každý se s tím musí nějak poprat. Naštěstí patřím mezi ty, co berou i lyrické věci, i kakofonie, každou si vychutnám po svém. Ale i tak mám jednoho, nebo dva, neoblíbence mezi jejich alby. To ještě přijde.
      Další kámen úrazu – jsou tu osmdesátky, neznám moc lidí, co by tuto etapu měli rádi, jako sedmdesátky, případně pozdější alba. Krimzni opravdu vyžadují i určité sebezpytování hudebního vkusu. Proto velice chápu libovolné líbí/nelíbí a rozdíly v hodnocení jsou přirozeným vyjádřením rozdílných emocionálních preferencí každého posluchače.
      Každý poslech, i po stopadesáté, je výzva, a to mám rád…

  2. Pre mňa je tento album fascinujúci aj preto, lebo McCulloch na ňom bubnuje neskutočne! Lizard ma baví veľmi, ono sa pri prvých albumoch ťažko určuje, ktorý je naj, je to o konkrétnom rozpoložení a životných skúsenostiach s tým ktorým dielom.

  3. Antony: zdravím, super to jsou přesně pcity posluchače po přehrátí této desky. Lizard považuji z první čtveřice jako nejlepší, ale to můj subjektivní pocit. Úvodní čtveřice skladeb ti nedá vydechnout a to co je na druhé straně desky, to je sen, a pro mě unikátní a nejlepší spojení jazzu, rocku a klasiky k tomu vynikající texty od Petera Sinfielda. Díky za další skvělou recenzi, doufám, že budeš pokračovat minimálně až do Red.

Pridaj komentár