KING CRIMSON – Larks’ Tongues In Aspic (1973)

Trabl. Rok pauza. Trabl vyřešen. Na čas.
Fripp všechny vyhodil a najal nové spoluhráče.
Pak jim řekl, ukažte, co umíte. Hoši.
Nebo si aspoň nalaďte.
Najděte ten, no.. novej sound, však víte.
Jdu si koupit židli.
Hoši preludovali. Ladili. Jamovali. Občas i hráli.
Fripp se vrátil. S židlí.
Šéfe, už jsme naladili.
Dobrý, to nechte.
Můžeme hrát.
Klídek. Nechte mě tu o samotě, s mojí kytarou, a židlí.
Baj, baj.

Pustoprázdné album se zbytkovou odlidštěnou muzikou. Každý tón vrže a drhne jako vocucaný dřívko vod zmrzliny. Nedotažené náznaky, pokusy, chabá nahození hrachu na stěnu, z níž neodpadnul, neboť ani nedoletěl. Nevlídné motivy se málokdy složí v něco, co bych mohl nazvat hudbou. Pár fragmentů se vydařilo. Byl by to slušný singl. Takhle, suchopár. Motivy vlídné jako průvan.

První skladba, tři minuty harmonické struktury čmajznuté z Close To The Edge. I s Brutem. Brufem. Brufenem. Brufordem. V pozadí kdosi cosi plká. Co? A pak ještě. Slyšel jsem někdy někde Crosse takhle nudně hrát? Neslyšel. Není se čeho chytit. Zlatý kakofonie. Book Of Saturady je takový.. Krimsonní. Už to tu bylo, a lépe, tyto odlehčené skladby jim šly. Tři minutky hezkého pábení. Milé a mrazivé. Wetton není můj oblíbený zpěvák, ale teď se dal vydržet, docela jeho skřípění ladí s atmosférou skladby. A houslemi, to zase později.

Je to dřina udržet pozornost, mysl se od té desky snaží utýct. Pud sebezáchovy, nebo co. Dávám si ji už druhý týden denně, jako sakra trpkou medicínu. Účinek se nedostavuje, ale mám splněno. Ostatně, čemu se divím, takhle na mne působila vždycky, za těch víc jak dvacet let, co se známe, to bylo vždycky setkávání nemluvného s introvertem. Nepokecali jsme, a asi to už ani nepůjde.

Přitom to vyloženě není zlá muzika. Když vyhodím třetinu zbytečných blbostí, zbude polotovar, s nímž se dalo něco dělat. Ale neudělalo. Nedovařené, neslané, nedomleté. Ten Wetton má fakt hlas, jako když škrábeš železným hákem po plechu, úúúúú! Exiles je óda kostlivce na hladomornu. V Easy Money jim už přeskočilo, z toho utrpení, mně taky. Ale nechechtám se. Padadau, tudydau, tudytúúúú.

Skladbám chybí ucelenost. Samotné sekvence jsou místy zajímavé, nikdo je ale nesešrouboval dohromady, leží tu poházené. Jistá snaha je znát z The Talking Drum, sice je to jen postupné zvyšování gradace až do krátkého kataklyzmatu, ale co, aspoň nějaký koncept. S rafinovaností předchozích desek se to ovšem nemůže rovnat. Je třeba přistoupit na tuhle hru. Na tuhle chudobu. Přijmout ji, pak si dílo do jisté míry užívám. Vyprahlostí k předzheblému jásotu.

Druhý díl titulní skladby má taky docela sílu. Vlastně celá druhá půlka desku zachraňuje. Vytahuje ji z hluboké studny zasypané pouštním pískem. Dalo to dřinu, tu poctivou posluchačskou dřinu, prohrabat se až na dno, ke troše vláhy. Odřený uši, skoro fyzicky.

Skřivan polní (Alauda arvensis) / Common Lark / Skylark


Určitě si tohle album občas pustím. Občas si něčím musím odrhnout mysl, abych věděl, jak se mám fajn. Občas musím kousat i do citrónu. I hladovka dělá organismu dobře. Občas a přiměřeně. I Larks’.. I Tongues.. I(n) Aspic..

Ukrutná prázdnota. Táhne z toho na nohy.

01. Larks’ Tongues In Aspic, Part One – 13:35
02. Book Of Saturday – 2:56
03. Exiles – 7:40
04. Easy Money – 7:41
05. The Talking Drum – 9:29
06. Larks’ Tongues In Aspic, Part Two – 5:23

Total 46:49

Larks' Tongues In Aspic Book Cover Larks' Tongues In Aspic
32VD-1122 (Black Triangle)
King Crimson
Art Rock
Japan Toshiba EMI (1987)
1973
CD
6

8 názorov na “KING CRIMSON – Larks’ Tongues In Aspic (1973)”

  1. Vedle toho, že “Exiles je óda kostlivce na hladomornu” je zároveň mým nejoblíbenějším kusem na albu a vlastně jediným, který mi před třemi lety v Karlíně chyběl. Zato druhá strana desky tam zazněla komplet coby veleslušná kompenzace…

    1. Borek: zdravím Exiles byla moje nejoblíbenější skladba v době když jsem si nahrál Lark´s Tongues In Aspic na pásek, taky jsem čekal, že ji zahrají. Díky za perfektní report z toho koncertu, byl jsem tam o den dříve.

  2. Při porovnání s obsahem (výborného !) textu dopadla ta známka ještě celkem lichotivě. Já s ní nemám absolutně žádnej problém, protože trojky běžně rozdávám i deskám, které mám rád. Ale překvapenej jsem, to zase jo. Pokud si dobře vzpomínám, tak tohle album bývá přijímáno vesměs docela pozitivně.
    Jak už jsem poznamenal pod recenzí alba “Islands”, tohle album nemám moc naposlouchané a že se k němu nevracím asi o něčem svědčí. Mister Fripp by nebyl rád, ale já jeho poslech většinou zahajuji závěrečnou náloží Larks´ Tongues in Aspic, Part Two. A víte proč ? Jenom abych si sešteloval hlasitost a korekce 🙂 Protože ta tichá introdukce na začátku alba je stráááášlivě dlouhá…
    Tu druhou část titulní skladby mám nejraději, ale líbí se mi aj melodická Exiles. I když by mohla být o dobré dvě minuty kratší. No a mému uchu lahodící pasáže nabídne i hlukovka Easy Money. Rytmicky vycizelovaná The Talking Drum je sice docela zajímavá, ale přijde mi to jak jedna dlouhá repetice.
    Hmm, vychází mi to někam mezi tři a čtyři. Podle nálady.
    Antony, díky za recku. Jednak jsem se pobavil u výborného textu a druhak jsem si to album zas jednou pustil.

    1. Krimsny při každém poslechu znovuobjevuji. Ta muzika má tolik vrstev, že je můžu s otevřenou pusou objevovat ještě třeba třicet let.. Trojka znamená, že si album občas pustím, a užiju, jistým způsobem. Popsat pocity a správně vyvážit použité výrazivo, aby přiměřeně předalo zamýšlenou informaci, je těžké, a může dojít k významovým posunům. Larks mám mezi těmi díly, co mě drhnou v uších..
      Tvoje zahajování poslechu druhým dílem Aspiku je vtipné, osobité, a v mnohém inspirující. Zkusím, navíc mě ta druhá půlka sedí víc..

  3. Hejkal & Zdeny:
    Jsem rád, že máte Larks’ rádi. Taky bych rád ho měl víc rád.. 🙂 Ale i to je na muzice pěkné, že se dá vidět různě. A že si tady o tom můžeme psát. Neboť existují i takové diskuzáky o hudbě, kde se odlišný názor napsat nemůže, aniž by člověk riskoval.
    U dalších alb ty odlišnosti vnímání a vkusu se budou objevovat asi častěji. Uvidíme. První 4 alba jsou pro mne monolit hudební extáze, pětka zakolísání, ovšem kapela jede dál, je o čom psát. Těším se na vaše další názory, jsou pro mne potěšením.

    1. Antony: zdravím, už se těším na další recenze, psal jsem ti to v reakci dole. Já to mám s King Crimson tak, že desky do USA mám dokonale naposlouchané. To barevné období moc ne, navíc hráli něco podobného Talking Heads, hlavně na Three Of A Perfect Pair. Thrak, Construkction Of Light a Power To Belive se mi už zase líbí více, ale když King Crimson tak poslouchám vždy prvních devět desek.

  4. A to ja Larks’ môžem. Považujem ho dokonca za najlepší album “druhého” obdobia kapely. Nasledujúci mi nikdy k srdcu neprirástol, no a Red, akokoľvek dobrý, je už skôr variáciou minulého, než posunom, ktorý od albumov King Crimson akosi podvedome očakávam.

  5. Antony: zdravím, skutečně nejsme všichni stejní. Lark´s Tongues In Aspic, asi proto, že patřila k prvním deskám, které jsem si tehdy nahrál a doma si ji přehrával z magnetofonu B400 přes staré radio, čímž jsem tehdy hodně štval rodiče. Myslím, že tady je k dokonalosti dopracovaná technika maximálního kontrastu třeba v titulní skladbě, potom Exiles, po které následuje Easy Money. The Talking Drum miluji, hlavně kvůli perkusím Jamieho Muira. Těším se na tvé další recenze , abych zkontroloval případné shody a neshody. U mě z té doby vítězí Frank Zappa a Captain Beefheat následovaní King Crimson a Van Der Graaf Generator, ale můj záběr je hodně široký, proto nebudu vyjmenovávat další interprety.

Pridaj komentár