KARFAGEN – Birds Of Passage (2020)

O ukrajinském borci Antony Kaluginovi se nedá říci, že by netrpěl nadprodukcí. Potřeba zaplavovat trh dalšími a dalšími produkty je u některých hudebních multiinstrumentalistů nepřímo úměrná schopnosti vytvořit něco kvalitního. Na tomhle dvorečku nakašírovaného a bohužel bezobsažného symfoprogu si může podat ruku s Nealem Morsem.

Každé nové album KARFAGEN je pořádný kusanec muziky. Vždycky se na ně dívám a říkám si, no teda. Nejde ani tak o objem, nebo počet not, ťuků, cinků, a brnků, jako spíše o hustotu a nabubřelost hudebního toku. Jeden neopatrný krok a pohltí tě. Zabetonuje sluchovody konzistentní zvukovou hmotou. V oblasti symfonického progrocku je takto tvořících interpretů spousta, a často je vnější na odiv vystavená stránka určená především k zakrytí emocionální prázdnoty. S tím se u Kalugina musím vždy poprat. Většinou prohraju. Mnoho okázalého krasozvučení, opravdový hudební skutek utek. Je to fuška se tím prokousat a odhalit, zda není náhodou v té patlanici něco smysluplného. Což chce čas, soustředění, opakované poslechy. Čas je vzácná komodita. Přitom nejde o muziku, která je nepřístupná kvůli své rafinovanosti a složitosti, kdepak. Silná přítomnost přislazeného kýče, nafouklé pompéznosti, i takové té snahy ohromit za každou cenu pomocí klávesových a kytarových pláství. Ostatní nástroje jsou spíše do počtu. Málo drásavého dramatu, málo hořkosti, málo vábivých a skrytých léček s nimiž si musíš poradit. V těch časoplochách bojuji hlavně s nudou, protože je to stejné a furt dokola, chybí tomu napětí, spodní proudy. Všechno se odehrává v papírově tenkém prvním plánu, žádné skryté předivo, jež by bylo nutno objevovat. Občas v té bezbřehé nudě něco jako břeh vskutku zahlédnu, nebo se aspoň na chvilku spokojím s malým ostrovem pevné půdy pod nohama. Jenže to nestačí.

Hned první třičtvrtě hodinová dvoudílná kompozice Birds Of Passage je ódou na soft art bezobsažnost. Soft jako měkký, nikoli sofistikovaný. Hudební sociální vegáč, nic víc. Příjemně se to poslouchá, jaksi to plyne kolem, ale není to výzva. Mne taková muzika nepřitahuje k cílenému poslechu, protože v ní není nic, co bych si užil. Tohle je neškodná kulisa, podaná na hranici vkusu a ezoterické podlézavosti. Jedno se musí Kaluginovi nechat. Má schopnost svoje melody hrátky psát lehkou rukou. Tím se odlišuje od většiny ostatních, protože, jak jsem zmínil v úvodu, symfo prog přitahuje kdejakého autora. Vznikají sebestředná tuhá a nestravitelná “veledíla” s jakože kolosálními myšlénkami, avšak ve skutečnosti naprosto plytká, obtěžující, bezduchá. Ve srovnání s takovou měsíční krajinou působí KARFAGEN jako mírné osvěžení. Pokud bych jej přijal takového, jaký je, dokázal bych si snad užít. Jako milovník výšin posluchačských zážitků si přinesu žebřík, abych se mohl kochat nedozírnou rozprostřenou rovinou. Aspoň na chvilku.

Místo svižné melodie a přiměřeně dávkovaných nápadů a motivů je tato roztahaná ptačí epopej naředěna na plochu desetinásobně větší, než má potenciál unést. Tempa, aranže, nástroje, kadence, barvy, všechno je to taková univerzálnost bez ksichtu. Keep smiling líbivá rutina, co rychle vyprchá. Ovšem věřím, že na to hodně lidí skočí, jde o pozitivní hudební kulisu zcela ve sluníčkářském trendu doby. V závěrečné třetině poslechu této nafouknuté skladby si uvědomím, že poslouchám pořád dokola stejný jednodruhový cukrkandl, v němž se nic zajímavého neděje. Aby byl smysluplný, musel by být sestříhaný na maximálních pět minut. Zív.

Tři krátké bonusové skladby přilepené k této rozbředlosti by se hodily jako podkres k nějakému klipu National Geographic. Ano, celé album zní jako nevzrušivý soundtrack barevné obrázkové přírodopisně dokumentární série. Triviální nezáživné melodie a harmonie, co mají být programově milé a hezoučké. Úplně to vidím, TyTrubka je toho plná. Na samostatný poslech jde o přespříliš prázdnou a roztahanou mělkost, bez valného smyslu, pouštět si ji opakovaně. Poslední přílepek s názvem Birds (short introduction) dost výstižně a pro autora výsměšně ukazuje, jak by vypadala ta správně zkrácená verze úvodní obludnosti. Její lapidární shrnutí ukáže na ploše tří minut vše, co v té skladbě za něco stojí.

Sorry Mr. Kalugin. Ukrajinu mám rád, ale z poslechu tvé hudby jsem uondaný, jako bych se tam měl vláčet v horku a pěšky. Nakonec, až se dovleču k truhle se slibovaným pokladem, najdu vnitřek vyplněný montážní pěnou. Chvilku dlabu, jestli jako v ní něco není, ale je to úmorné. Vzdávám marnou práci. Až budu chtít příjemný muzak do výtahu, vím kam sáhnout. Ale pro samostatný a soustředěný poslech nahrávka neobstojí.

Bandcamp

01. Birds Of Passage (part 1) – 22:41
02. Birds Of Passage (part 2) – 21:12
03. Spring (Birds Delight) – 04:35
04. Sunrise – 05:23
05. Birds (short introduction) – 03:19

Total 57:10
Dynamic range – DR10

Birds Of Passage Book Cover Birds Of Passage
Karfagen
Prog Rock
Bandcamp
2020
5

2 názory na “KARFAGEN – Birds Of Passage (2020)”

  1. Takto jsem před časem uzavřel hodnoceni této desky u sousedů :

    “Nová deska Karfagen mě zklamala. Antony se sice obklopil novými muzikanty (jsem smutný z neúčasti kytarového mága Maxe Velychka), ale výsledný produkt zní (krom výborné druhé skladby) nudně a předvídatelně. Uvařen přesně podle receptu předposledního alba, ovšem hudebních i aranžerských nápadů je tu méně. V druhé skladbě je řečeno vše podstatné, ostatní působí jako nutné vycpávky k prodloužení stopáže. Tentokrát je to slabá trojka.”

Pridaj komentár