KING CRIMSON – Discipline (1981)

Mistr Fripp sedm roků počkal, a pak to do lidí zase napálil. Zase přišel s něčím potrhle svým. Prošel si evidentně autorským i interpretačním vývojem, hrne to dopředu jako odbržděná nákladní souprava. Taky si našel bezva pomocníka, pán jménem Adrian Belew byl mu osudem naordinován nepochybně za odměnu.

KING CRIMSON nehráli nikdy vlídnou ani hřejivou hudbu. V dobách, kdy se artrock dal z velké části považovat za všeobjímající, se vůbec nesnažili o nějakou zkratku k získání posluchačské náklonnosti. Natož v dobách, kdy se hudební trend přesunul k plastové odcizenosti. To se z kapely cenící zuby na každého, kdo šel kolem, stalo těleso jako vytesané ze směsi kovových pilin a rtuti zmrzlé blízko bodu absolutní nuly. Frippova svébytná hudební estetika zde získává ještě víc na nervnosti. Pár podivínů trhaně hraje na kytary s příliš napnutými strunami. Bubeník hopká kolem nové vymoženosti, elektronických bicích, a baskytarista má nástroj, který připomíná všechno, jen ne baskytaru. Poskakující pichlavé tóny nástrojů v napružených harmoniích definují náladu a vyznění celého díla. Zpěv je také v polohách nelíbezných a experimentuje s posluchačem, co ještě snese.

V případě alba Discipline je spousta důvodů, proč se snažit ty nevlídnosti a nelibozvučnosti snášet. Je za nimi skryto něco, co podezřívám z geniality. Není to patrné hned, a není to pro měkkoty. Neodvážného turistu může vyděsit hned úvodní skladba, jejíž tonální jedovatost je umocněna Belewovými výkřiky, jimiž nahrazuje zpěv. Podobnou razanci intergalaktického supercloumáku má i druhá skladba, kde se nesou i zpěvnější linky, ovšem pořád v řádně agresivní atmosféře. Přitom mašina jede úplně dokonale, tento přesně seřízený stroj s mnoha strunami do toho mydlí sice šíleně, zato na setinu neuhne z dráhy. Jako sledovat mraveniště, kde sice přechází zrak, ale vše má svůj řád. To dává jistotu.

Stará a nová verze keltského uzlu na titulní straně alba


Matte Kudasai
 (z japonštiny “please wait”) obrátí kartu a dá připomenout tu romantičtější tvář KING CRIMSON, která se na každém z předchozích alb nějak projevila. Zde se poprvé objevuje závan těch starých Krimznů, jakkoli deska dosud zněla cize. Tuhle skladbu miluju, je dobře načasovaná a je velmi emocionálně účinná. Skoro až flojdovsky, v některých okamžicích. Strašně rychle uteče a už na dveře nedisciplinovaně mlátí bubeníkovy eskapády spolu s kvílením kytar. Zase v tom cítím ozvěnu předchozích období, což je jen dobře. Chybí akorát ty saxofony. Belew je v práci s hlasem neobyčejně tvárný, výrazově vynalézavý, a zcela excentrický. S Frippem tvoří dvojku k pohledání. Mám chuť si s nimi zařvat “I like it!”.

Thela Hun Ginjeet  (přesmyčka “heat in the jungle”) má správně masivní refrén a skřípající kytary. Ještě než jsem do toho alba pronikl, a to už je opravdu hodně dávno, co jsem absovoval jeho první poslechy, tak právě tato píseň se mi vrývala do paměti nejvíce. Dnes mě přijde přímo extatická. Zase ty Belewovy kecy v průběhu všeho dění, v tomhle byl úplně Watersovský. Dohromady se to se všemi těmi zvuky míchá v dobře protřepanou skotskou. Čím déle toto album znám, tím více se mi dostává pod kůži, a některé pasáže v této skladbě mám doslova vytetované. Mám z toho undergroundový pocit.

The Sheltering Sky je speciální případ. Takhle vypadá ambient v podání KING CRIMSON. A je to opět žraso, kdy moje duchovno plnou hubou nabírá všechny tu zvuky a rochní si v nich jako prasátko v blátíčku. Móc veliká paráda. Nejdelší skladba na albu, ale tak rychle uteče, fňuk. Závěrečná instrumentální zběsilost Discipline evokuje první dvě skladby a vcelku logicky s nimi tvoří zarámování celého tohoto nevšedního alba.

Konečný verdikt je jasný, obzvláště při aktuální poslechové benefici sebraných spisů KING CRIMSON v chronologickém pořadí. Žádná skladba není kompromisní, žádnou bych nezkrátil, i když jsou mučivé, tak ty útrapy si zase užívám. Zase trochu jinak, a pokaždé se na to zase těším. I like it !!!

01. Elephant Talk – 04:41
02. Frame By Frame – 05:08
03. Matte Kudasai – 03:45
04. Indiscipline – 04:32
05. Thela Hun Ginieet – 06:25
06. The Sheltering Sky – 08:22
07. Discipline – 05:02

Total 38:08

Discipline Book Cover Discipline
32VD-1087 (Black Triangle)
King Crimson
Art Rock
Japan Toshiba (1988)
1981
CD
7

3 názory na “KING CRIMSON – Discipline (1981)”

  1. Posbíral jsem dostatek odvahy, otevřel Spotify a album si pustil. Držel jsem se statečně, atakům Elephant Talk a Frame by Frame čelil s otevřeným hledím, ale nakonec to dopadlo tak, jak jsem očekával. Tohle už nejsou ti King Crimson, které mám rád. Tohle jako kdyby hrála úplně jiná kapela a pokud Fripp opravdu uvažoval o změně jména, měl to udělat. V průběhu čtvrté (a kakofonické) Indiscipline jsem to vzdal a odplazil se z bojiště. Nejsem schopnej posoudit, jestli je to hudba dobrá, nebo špatná, ale jedno vím zcela určitě. Není pro mě.

    Antony, i tak díky za pěknou recku. V tom textu jsi podstatu alba vystihl – myslím – dokonale. Nic pro měkkoty a neodvážné turisty. Já už to zkoušet nebudu …

  2. Barevná trilogie patří k mým nejoblíbenějším deskám K. C. Hned s prvními poslechy jsem se tam jaksi našel 🙂 Sedí mi Belew, Brufordovi bicí, zvuk i experimenty. Červeňák je asi nejlepší, žlutoid má v sobě těch experimentů až zbytečně moc-tohle není tolik má parketa, uvítal bych, kdyby se tu víc zpívalo:-) Přesto velký posun kapely “jinam” hodnotím jako skvělý tah. Z desek je pozant, jak si chtěli spoustu věcí dělat po svém, sic v osmdesátách, přesto ne-podbízivě. To si tu na nich hodně cením.

  3. Antony: zdravím a vidím a čtu, že jsi nekecal a pokračuješ v psaní pro mě výborných recenzí. Je pravda, že tohle období nemám tolik naposlouchané, ale tahle deska patří k mým nejoblíbenějším od King Crimson. Když začal Fripp tuhle desku nahrávat, tak se skupina jmenovala Discipline a před vydáním prohlásil, že label King Crimson je způsob , jak dělat věci a deska vyšla pod názvem skupiny King Crimson. Tahle deska je opravdu výborná, v podstatě co skladba to perla, ale to platilo i u předchozích alb. Mně se hodně líbí Thela Hun Ginjeet, tebou jmenované Sheltering Sky a Elephant Talk. Je to jiný revoluční sound, něco podobného hrají Talking Heads na desce Fear Of Music na které Robert Fripp hostuje.

Pridaj komentár