Gnidrolog

Dovoľte mi uviesť na stránky Rockovice artrockových velikánov z ranku najväčších. Dámy a páni, privítajte Gnidrolog!

Počiatky skupiny možno vysledovať do roka 1969, kedy sa v Londýne stretli bratia Colin a Stewart Goldringovci s Petrom Cowlingom a Nigelom Pegrumom. Výsledkom bol vznik skupiny Gnidrolog, ktorá sa mala stať jednou z najlepších predstaviteľov progresívneho rocku vôbec. No a čo, že napokon nedosiahla to, čo jej slávnejší kolegovia z King Crimson, Van Der Graaf Generator, alebo aj Gentle Giant.

Colin obsluhoval okrem spevu aj gitaru, saxofón, lesný roh, harmoniku a iné serepetičky. Stewart sa nezmieril s rolou sólového gitaristu a preto aspoň spieval vokály. Peter obsluhoval basu a čelo, no a Nigelovi zostala povinnosť bubnovať, perkusiovať, ale aj flautičkovať, hobojovať a piániť (od slova piano, nie pijan!). Z uvedeného jasne vyplýva, že na programe bolo náročné muzicírovanie plné tvrdého nepravidelne mnohovrstvového art rocku tej najvyššej akosti. Názov skupiny vraj vznikol skomolením priezviska bratskej dvojice.

V roku 1972 vyšiel debutový album In Spite of Harry’s Toe-nail, ktorý takmer určite posadil na zadok všetkých priaznivcov Petra Hammilla a Roberta Frippa. Ešte v tom istom roku vyšiel aj druhý, vrcholný album skupiny, Lady Lake, s nádherným obalom. To, čo na prvom albume znelo trošku neučesane, na dvojke znie ako rajská hudba. Naliehavosť Colinovho „Audienceovského“ vokálu je neopakovateľná a melodicko-artrockové perlenie by sa inde iba ťažko hľadalo. Zároveň sa tu predstavil nový člen kapely, John Earle (saxofóny, flauta).

Napriek očividným (a „ušipočujúcim“) kvalitám album komerčne prepadol a Gnidrolog ukončili činnosť. Velikáni štýlu si určite poriadne vydýchli, takúto konkurenciu za chrbtom, to by sa nejedna slabšia povaha s plačom utiahla mamičke pod sukňu. Napokon, kapela vystupovala s takými veličinami ako Colosseum, King Crimson, Gentle Giant, Wishbone Ash, Soft Machine, Magma alebo hoci David Bowie.

V roku 1977 sa bratia Goldringovci spolu s Pegrumom vracajú na scénu s prekvapivým punkovým zoskupením The Port Dukes (ktorí iní progeri by toto dokázali?), vydali pár albumov i singlov a reunion si odbili v roku 2001. Nigel Pegrum sa uchytil u Steeleye Span, Peter Crowling bol členom Pat Travers Bandu a John Earle hral s kdekým (napríklad Graham Parker & The Rumour, Johnny Thunders, Thin Lizzy, Clash atď.).

Aj keď by sa zdalo, že je všetkému koniec, v roku 1999 došlo na reunion. Zostavu tvorili štyria pôvodní členovia, Neil Kemp (basa, vokály) a Nessa Glen (klávesy). V tom istom roku sa zjavil archívny album Live 1972, ktorý obsahuje koncertné nahrávky, šokujúco, z roku 1972. O rok neskôr vyšiel aj štúdiový album Gnosis, kvalitu pôvodných albumov však nedosiahol. Zdá sa, že skupina sa potom definitívne porúčala.

Hudbu po sebe zanechala majstrovskú!

(upravené, pôvodne zverejnené na progboarde)

Diskografia:

  1. In Spite Of Harry’s Toe-Nail (1972)
  2. Lady Lake (1972)
  3. Live 1972 (1999)
  4. Gnosis (2000)

7 názorov na “Gnidrolog”

  1. Na tuhle skupinu mě upozornil kamarád slovy, že to je něco jako Van Der Graaf Generator. Obě jejich desky jsou nebo tehdy byly v prodeji na vinylech, koupil jsem si je. Zkoušel jsem to poslouchat a skutečně ta první deska je slabší než Lady Lake. Do Van Der Graaf Generator to má daleko i když se jedná taky o art rock. Mně se to moc nelíbí, ale nezatracuji to, třeba časem se to poddá. To srovnání s Van Der Graaf Generator je asi podle saxofonu, který Gnidrolog používá. Jsem rád, že jsem si mohl přečíst poměrně obsáhlý článek o skupině a díky za něj.

      1. Hejkal: zdravím, asi máš pravdu, především to epické pojetí skladeb a texty asi budou také na úrovni. Co jsi sem dal ten profil tak si Lady Lake opakovaně pouštím, myslím, že už to bylo deset krát. Výborná deska, co mi pořád vadí je ten plačtivý (vzlykavý) zpěv. Našel jsem na ebay promo box s jejich dvěma deskama, po dalších posleších si to asi objednám, vypadá to hodně dobře a ty CD mají textovou přílohu.

  2. Debut mě moc nezaujal, ale album Lady Lake mám rád. Malou výtku bych měl snad až k příliš “větrné” (wind instruments) titulní skladbě a zběsile – intenzivnímu závěru poslední Social Embarrassment. Jinak pohoda. Sólovej zpěv Colina Goldringa žeru a obal je taky moc pěknej.
    Hejkale, všiml sis na fotce, jak jsou si ti bráchové podobní? Říkal jsem si, jestli to nebyla dvojčata? Tak jsem mrknul na wiki a byla…
    Album mám asi pět let (koupil jsem si ho díky tvé nadšené propagaci na pgb) a díky přívalu jiné muziky jsem ho poslední dobou poněkud zanedbával. Dík za připomenutí a profil.

Pridaj komentár