GALAHAD ‎– Seas Of Change (2018)

Kapela GALAHAD vznikla roku 1985 a od té doby nasbírala spoustu hudebních zkušeností, vydala 10-12 studiových alb (záleží, jak to chci počítat), sbírky rarit, živá alba, akustické sety, polovýběry i výběry, EP i singly. Celou tuto bohatou žeň spojuje působivý vokál Stuarta Nicholsona, funguje jako poznávací znamení a neokopírovatelná ochranná známka. Mít dobrého, originálního zpěváka, to je výhra. Lepší období skupiny Nicholson povyšoval na dokonalé, v horších zachraňoval alespoň solidní průměr.

Novinka Seas Of Change byla kompletně natočena a dokončena během druhé poloviny roku 2017, oficiálně však vychází v lednu 2018. Obsahuje jednu dvanáctidílnou téměř třičtvrtěhodinovou kompozici, plus dva bonusy z rozšířených verzí vybraných pasáží hlavní kompozice. O produkci, mix a mastering se postaral zkušený Karl Groom (THRESHOLD, ARENA, PENDRAGON a spousta dalších), a společně s klávesistou a kytaristou GALAHAD řídil celý nahrávací proces. Tím by se dalo vysvětlit, že zvuk celého alba působí slušně řečeno “zahuštěně”, což ve výsledku je dost rušivé a nepřirozené. U tak kompozičně a zvukově náročného žánru, jakým je neo prog, preferuji lepší rozlišení, mikrodynamiku, průzračnost a čitelnost. A aspoň trochu originality. Jenže zvuk, aranže a volby nástrojových rejstříků mi dost připomínají AYREON v období Into The Electric Castle (1998). Vzhledem k tomu, že hudební postupy Lucassenovu tvorbu připomínají také, čpí Seas Of Change široko daleko plagiátem.

V sestavě skupiny se nově objevuje kytarista Lee Abraham, který již působil v roce 2007 na albu Empires Never Last, tam hrál pro změnu na basu. Totéž, ale v opačném gardu se dá říci o aktuálním basistovi Marku Spencerovi (TWELFTH NIGHT), jenž v letech 2012-2014 hrál ve skupině na kytaru a basu současně, než byl dočasně vystřídán Timem Ashtonem. Na CD je v obsazení skupiny uveden právě baskytarista Ashton, z čehož vyplývá, že Spencer opětovně nastoupil do skupiny až po dokončení nahrávacích sekvencí pro současné album. Bicí nahrál dlouholetý člen GALAHAD Spencer Luckman (účinkoval na všech albech skupiny), na klávesy hraje Dean Baker (ve skupině působí od roku 1996) a zpívá samozřejmě Stuart Nicholson. Dále se na nahrávce objevuje několik hostů v rolích uvaděče a vypravěče, na flétnu, saxofon a klarinet byla angažována Sarah Bolter (na webu kapely ji titulují jako “dlouhodobá čestná členka”) z jazzově orientovaného projektu NOT JUST SAX.

Album je konceptuálně laděno, jeho hlavním tématem je současná společenská situace v Británii, s velmi silnými politickými podtexty. Dají se vysledovat narážky na Brexit, na změny sociálně politického klimatu ve společnosti, na ztráty životních jistot, zmatený výhled do budoucnosti, s tím spojené lidské neštěstí a složitost usudu jednotlivce. Pro dokreslení scény skupina používá ve svém výrazu různé zvukové koláže, mluvené slovo, nehudební pasáže, celek působí velmi teatrálně a okázale.

Hudebně mám pocity smíšené až rozpačité. Muzikální výraz díla velmi utrpěl snahou o přílišnou epičnost, která se ale zvrátila do obtěžující patetičnosti, jež ruší a odvádí pozornost od vlastního hudebního dění. Album je poloprázdné, a díry v něm jsou zaplácnuté jalovými zvuky, bez kompexního přínosu. Vlastní poslech je poměrně obtížný, neboť došlo k určité umělecké schizofrenii. Chceme udělat vážně se tvářící pojednání o krizi současnosti, nebo muziku, která se dobře poslouchá? Tyto dvě protichůdné snahy se střídavě vynořují a nedovolí se pořádně zaposlouchat. Roztříštěnost a těžkopádnost jsou dva hlavní umělecké dojmy z této desky, které jako posluchač mám.

Prvních pět minut se prakticky hudba neobjevuje, jen plky, zvuky, ruchy, letmé náznaky motivů. Během dalších dvaceti minut se objeví pár zajímavých melodií, do kterých se ale nedá zaposlouchat, neboť jsou opakovaně zaříznuty vpadnuvším vypravěčem. To je ta schizofrenie, existuje málo géniů, co si s tak složitou tematikou a koncepcí dokázali poradit. GALAHAD působí zatuhle a schematicky toporně. Ve druhé polovině alba se naštěstí méně mluví a více hraje, a to tak, že velmi dobře. Být více skladeb, jako dramatická a naléhavá část Mare’s Nest (výrazně nejlepší pasáž alba, má v sobě ducha GALAHAD, ale zůstala v tom sama), nebo zpočátku odlehčená a pak rytmicky řízná, proměnlivá a skvěle vystavěná Dust, není problém. Tady problém však je, ani bonusy to nezachraňují, působí úplně zbytečně.

GALAHAD mají teoreticky stále co nabídnout. Pokud si to tedy nevhodnou koncepcí nepokazí. Dobré momenty musím přebírat mezi temi otravnými, a to mě fakt neba. Úporné tlačení na pilu, přílišné kopírování AYREON a YES, přehuštěné zvukové prostředí, teatrální omáčkovitost, kecy. Tohle si snad příště odpustí, hlavně nechejte Nicholsona víc zpívat, právě místo těch kecálistů. Pokud ne, budete mít smolíka, aspoň tedy u mě.

Dneska je to za 3*, víc ani náhodou.

01. 1. Seas Of Change – 42:44
– I. Storms Are A Comin’
– II. Lords, Ladies And Gentlemen
– III. The Great Unknown
– IV. Sea Of Uncertainty
– V. Up In Smoke
– VI. A Sense Of Revolution
– VII. Dust
– VIII. ‘Tis But A Dream
– IX. As Time Fades
– X. Mare’s Nest
– XI. The Greater Unknown
– XII. Storms Are A Comin’ (Reprise) – 08:56

Bonus tracks:
02.
Dust (extended edit) – 05:57
03.
Smoke (extended edit) – 07:14

Total – 55:55
Dynamic range – DR7

Seas Of Change Book Cover Seas Of Change
GHCD14
Galahad
Neo prog rock
Avalon Records
2018
CD
3

Pridaj komentár