Fermata – Blumentál po rokoch

Na Slovensku máme akútny nedostatok rockových legiend. Preto, keď sa ohlási kaliber typu Fermata, nemôžem ho nepovšimnuto obísť. Po štrnástich rokoch sa v roku 2019 zjavil nový štúdiový album Blumental Blues. Aký je?

Dobrý, ale…

Fermata (s dĺžňom i bez) je popri Collegiu Musicu jedinou slovenskou rockovou skupinou, ktorá aj v rockovo najexponovanejších 70. rokoch zniesla porovnanie so svetovou špičkou. Akokoľvek je fusion žáner, ktorý počúvam zriedka, debutový album Fermáta (1975) staviam vo svojom osobnom rebríčku na najvyššiu policu výkladnej skrine. Aj Pieseň z hôľ (1976) mi vyhovuje, ale napríklad Huascaran (1977) ma nikdy neoslovil. So skupinou som prišiel do styku v 90. rokoch. Začal som sa zaujímať o muziku, hrať na bicie a v bratislavskom hudobnom podhubí nebolo možné obísť ani Grigláka. Videl som Fermatu niekoľkokrát naživo. Éterom znela hitová skladba z výborného albumu Simile… (1991) – Spomienka na Amsterdam. Tá bola rovná inštrumentálkam Garyho Moorea!

Informácia z tlače, že Griglák a Berka dali dokopy projekt Blumental Blues, ma pozitívne navnadil a hneď po vydaní som zbehol k Horákovi a CD si kúpil. Nielen preto, aby som podporil predaje, ale predovšetkým som bol zvedavý, s čím prídu. To, že ide o akési pokračovanie knižného titulu s rovnakým názvom od Berku, v mojom rozhodovaní nehralo rolu.

Album núka desať skladieb. Všetky sú meditatívne, rytmika je na Fermatu podozrivo priamočiara, veľký priestor majú klávesové nástroje, zvukom ukotvené na hranici znesiteľnosti éry 80. rokov. Tradične úžasná je gitara, predovšetkým tá sólová. Griglák je majster a s prehľadom ovláda ako techniku, tak cit pre výstavbu inštrumentálneho predvádzania sa. Nepočujem tu nič samoúčelné, všetko je podriadené melodike.

Ťažko sa mi vyberá to naj, celé je to konzistentne „rovnaké“, nič nevyčnieva. Na druhú stranu, ani neruší. Možno len tie bicie by si zaslúžili viac, napokon, naprogramoval ich samotný frontman a myslím si, že nemusel šetriť a radšej mohol najať nejakého bubeníka. Čo už.

Ako kulisovku si toto dielo rád pustím. Podobne ako svetoví velikáni, ktorí v 70. rokoch žiarili a dnes už sú zrelí usadení „pohodári“, aj Fermata neohúri, skôr prináša príjemnú atmosféru bez nadmerného vzruchu. Pôvodne som bol mierne sklamaný, teraz už som si zvykol a keď mám tú správnu náladu na neveľmi sústredené počúvanie, tento album prevetrám.

Skladby:

  1. Booze Night (Nasávačka) 4:15
  2. Ladies Of Avion (Slečny z Avionu) 4:11
  3. Blumental Blues (Blumental Blues) 5:01
  4. The Pigeons Of St. Florian (Floriánove holuby) 4:50
  5. Last Dance At The „Firšnál“ Place (Posledný tanec na Firšnáli) 3:59
  6. The Copper Cock (Medený kohút) 4:26
  7. Hommage á Marian 1:22
  8. Stupid Morning (Blbé ráno) 4:57
  9. The Breakfast At Stein (Raňajky u „Štajna“) 4:56
  10. First Morning Tram (Prvá ranná električka) 6:03

Zostava:
František Griglák: gitara, klávesy, basa, programované bicie
Tomáš Berka: klávesy
Maxo Mikloš: klávesy
Tamás Belicza: basa

Blumental Blues Book Cover Blumental Blues
Fermata
art rock
Pavian Records
2019
CD (Pavian Records, 2019)
10

6 názorov na “Fermata – Blumentál po rokoch”

  1. Ja som ten posledný, čo by sa mal vyjadrovať k tvorbe skupiny, ale veľmi dobre si pamätám na premiéru, pretože Ferkovi trvalo 5 dní oproti pôvodnému termínu, kým to zverejnil na SPOTIFY. Odvtedy som sa k tomu nevrátil. Chcel som kapele urobiť reklamu, ale, bohužiaľ, Ferko zamkol všetky odkazy na YouTube iba pre prominentov, tak nech si ich počúva so svojou smotánkou…
    Ďakujem za recenziu!

  2. Jo, FERMATA a COLLEGIUM MUSICUM, dvě legendy, které sice nejsou úplně snadno přístupné, zato poskytují spoustu skvělé muziky. Aspoň semdesátých letech. Později se z FERMATA stali, jak píšeš, usedlí pohodáři. Odstranili čárku nad “A”, současně přišli o jazzrockové drápy a tesáky, které mě na nich fascinovaly. Simile… jsem si pořídil v době vydání, a už tehdy mi to přišlo, jako instrumentálky k National Geographic. Nic špatného, prostě jen pohoda, klídek. Blumental Blues jsem neslyšel, a moc se mi do toho nechce. Jestli je označuješ, jako meditativní, tak mi z toho vyplývá velký odklon od toho, co mám na nich rád. Určitě jen zkusím, ale moc od toho nečekám.

    Díky za připomenutí, klasika je klasika, musím je poslechnout.

      1. Jaképak vášně, napsal jsi to korektně a tři hvězdy znamená “dobré”…

        Odpůrcům instrumentálního kytarového rocku tohle album nejspíš moc neřekne, ale já kytarové hrdiny kalibru Vai, Satriani, nebo Moore můžu a tak jsem spokojenej. I ty bicí jsou naprogramované velmi dobře a nijak neruší. Že je to automat bych ani nepoznal.
        Album Bluemental Blues jsem si poslechl včera odpoledne (teď si dávám repete) a můj názor je podobný tvému. Pohodové, na kytarové hře vystavěné instrumentální album bez výrazně hluchejch míst, ale i bez nějaké větší energie a nadšení. S fusion už to nemá nic společnýho spoustu let a slovo “blues” v názvu alba vnímám jako trochu zavádějící, ale je to Fermata tak, jak ji – zhruba třicet let – znám. Posledním cédéčkem v mé sbírce je X a už to tak nejspíš zůstane.

Pridaj komentár