DREAM THEATER – When Dream And Day Unite (1989)

Bylo nebylo, dávno tomu. Léto 1989, totalita už dodělávala, ale nevěděla o tom. Netušili to ani vyznavači hudby, kteří se snažili přijít k nějakým vzácným novinkám. Technologický zázrak jménem CD byl nejvyšší metou, za kterou jsme byli ochotni dát půlku výplaty. CD stálo dvakrát tolik, jako teď, jenže ta výplata byla jaksi mizivá. Pamatuju, jak jsem při první návštěvě Vídně (14.12.1989) zíral na borce, který si jen tak z music shopu nesl hrst asi osmi CD, na to bych tehdy dělal půl roku. O to víc jsme si každý kousek ve sbírce užívali, půjčovali a prožívali, o to víc se všechny vzpomínky vryly do paměti.

Takže tedy, léto 89, sobota 6 hodin ráno, Brno, ulice Horova. Před vchodem do hospody, jejíž jméno si už nepamatuju, se tísní hlouček divných existencí, co v tuto časnou hodinu nejdou popíjet, ani se z popíjení nevracejí. Kdepak chlastat, ale kupovat, prodávat, vyměňovat a hlavně poznávat muziku. Jsou prostě divní. Dovnitř se začíná pouštět v 7, ale ne dřív, než dorazí prominentní Pražáci. Ti na svém místě měli vždy několik beden s elpíčky, kde byly veškeré novinky k dispozici. Cena jednotná: 600 Kčs, dvojnásobek toho, co ostatní. Obchodní politika: Chceš tuto, co vyšla před týdnem? Vezmi ještě tři další ležáky, máš to za dva tisíce. Jinak nic nedostaneš. Hotovo, o kšefty neměli nouzi… Znali jsme se tam všichni, víc se pokecalo, než obchodovalo, nebylo moc za co, a s kým. Šlo o setkání hudebních fandů, jeden z mála zdrojů informací, sice občas nespolehlivých, ale ta atmosféra. Neznám jiný důvod, který by mne donutil v sobotu ve čtyři vstát, prvním ranním autobusem dojet do Brna, pak šalinó dohrkat na Horovu, abych tam byl před šestou, poněvadž jinak bych nechytil místo u stolu. Burza, to byl svátek. Už nás nerozháněli policajti, jako předtím u divadla, nebo v parku nad nádražím v KrPoli. Dokonce jsme byli v teple, moc jsme si té pohody vážili, vystát si tu hoďku za tmy, občas v mrazu a dešti, vlastně tolik nevadilo. O pár měsíců později se burza přesunula do Semilassa, kde mnohačetná plnotučná fronta čekajících lidí za časného rozbřesku dokázala přitáhnout pozornost kolemjdoucích důchodců. Někteří stoupnuli do fronty taky, jaksi ze zvyku. Po pár minutách znejistěli, a ptali se, klucí, co tady prodávajó? Muziku? No tak nic, pudeme. A odšourali se pryč.

Na Horovce se nic takového nestávalo. Skupina lidí před hospodou nikoho nerušila. To ráno jsem jel úplně prvním autobusem, ještě dříve, než obvykle. Příčina byla jediná. Na předchozí burze jsem z diskmanu vyslechnul cédo jakýchsi DREAM THEATER a úplně mě to zbořilo. Borec neprodal, dostal je zrovna úplně nové a chtěl si je nahrát. Na této burze disk slíbil prodat tomu, kdo první zaplatí. Musel jsem být první, za každou cenu. Za těch sedm stovek, což byla víc jak půlka mé výplaty, to bylo ochotno koupit více zájemců. Po otevření dveří jsem okamžitě majitele disku odchytil a CD koupil. Stal jsem se jedním z prvních držitelů When Dream And Day Unite v naší zemi. Byl to pro mne objev nového druhu muziky, nové její formy, do té doby neslýchané a nepředstavitelné. Radost nesmírná.

Album jsem doma pak točil denně několikrát. První den dlouho přes půlnoc, nedalo se přestat. Tenkrát jsem si pořídil ještě debut kapely HOUSE OF LORDS, ale přišel na řadu až k ránu. Jak se dnes mohou zdát obě alba rozdílná, cítil jsem je podobně. Vznešený metal s dominantními melodiemi, klávesami. Ale kralovali DREAM THEATER, to byl můj poklad. Všichni je chtěli půjčit, tak to tehdy chodilo, CD jsem dlouhé týdny neměl doma a hrál jen z nahrané kazety. V té muzice bylo všechno. Takové provedení hudebního poselství, tento způsob vykreslení emocí, naléhavost a vznešenost, propracovanost a působivost, to hravě překonalo v duši metalisty a artrockera bariéru, která oba světy oddělovala, a brilantním, ohromujícím způsobem je organicky spojilo dohromady. I samotný název desky je v tomto směru výmluvný. Šlo o nezapomenutelný okamžik objevení hudební pravdy, chvíle, kdy se tušení vzácného objevu ukázalo v plné nádheře. Jeden z nejsilnějších hudebních zážitků mého života. Je zvláštní, že nikdy nevymizel pocit ohromení ze síly a působivosti kompozic. Každý další poslech je jen prohlubuje, dodnes.

Booklet CD jsem měl prozkoumaný zepředu dozadu a zpět nejmíň tisíckrát. Neznal jsem anglicky ani slovo, o kapele nebyly pražádné informace, německý Metal Hammer jsem nekupoval, protože bych se díval jenom na obrázky. Jediné, co jsem měl, byla Hudba a představivost. Na obalu symbolické vypálení cejchu, tak, jako se muzika vpalovala do mne. Pět chlapíků na fotkách, co hráli tuto neskutečnou muziku. Kytarista objímající karmínové tělo svého nástroje. Sympaťák zpěvák, co se usmívá, a v nahrávce svým hlasem vykresluje oblouky melodií, které nedají spát. Klávesák, jenž lehkonohou provzdušněnou, načechranou hrou dokázal každé skladbě vetknout zvláštní charisma a tajuplnost. Bubeník mající modrofialové paličky v rukou a na řetízku na krku stříbrné, či snad zlaté, tepající v muzice pravým pulsem života. Nakonec s černým čtyřstrunným nástrojem japonsky vypadající maník s japonským příjmením, a hlavně s totálně odzbrojujícím způsobem vedení basových linek v každé skladbě. Tuto pětici jsem slyšel na různých svých aparaturách jak šel čas, a pokaždé jsem tu hudbu viděl, cítil doslova hmatatelnou i v těch nejmenších záchvěvech. Dnes ji mám jako nekonečné plátno, co svojí velikostí obsáhne vesmír se všemi jeho hvězdami.

Ve svých nácti jsem si říkával, ve své tehdejší naivitě, kam asi půjde metal dál. K ještě větší tvrdosti a rychlosti? Miloval jsem osmdesátková alba kapel SLAYER, METALLICA, HELLOWEEN, klasický metal byl převálcováván thrash metalem, death metalem, black metalem, vývoj se nezastavoval. Komerční zájem o tvrdou muziku dal vzniknout i poslechově přítulným kapelám, ale když vzniknul progresivní metal, to bylo něco jako erupce. Jasně, že jsem znal Operation: Mindcrime pořízené ze sítě CD klubu Jardy Merhauta. Zde nemohu nezmínit zajímavou skutečnost, která není příliš známá. When Dream And Day Unite bylo natočeno v létě 1988 během tří týdnů v tom samém studiu, kde o měsíc dříve vznikalo Operation: Mindrime. Nakonec vyšlo ale až v březnu 1989 kvůli problémům vydavatelské firmy Mechanic. Tyto problémy také způsobily malou propagaci desky a silné omezení koncertních vystoupení DREAM THEATER. Celé to vedlo k odchodu Charlie Dominiciho a skupina tak byla do konce roku 1990 beze zpěváka i aktivit.

Byl jsem též vlastníkem prvních dvou CD skvělých CRIMSON GLORY, což jsou naprosto mimořádná alba s originálním pojetím heavy metalu. Prostě bylo jasné, že se tu rodí metalová hudba s něčím navíc. Znal jsem a často poslouchal zásadní art rockové soubory i alba, a právě jejich vliv jsem identifikoval, jako to “navíc”. Ovšem DREAM THEATER přišli se svébytným a novým pojetím, které nebylo jen naroubováním něčeho na něco. Šlo o plnohodnotný vlastní styl, který tu neměl obdoby. Pak jsem z různých stran, od některých lidí zaslechl, že jde o inspiraci RUSH. Ano, říká se to. Ano, je to jeden z nejvíce tradovaných mýtů v dějinách hudby. RUSH u DREAM THEATER neslyším ani v nejmenším. To už bych tam spíš našel něco do SAGA, kdybych musel, asi díky vzdušné hře Kevina Moorea, ale odmítám za každou cenu hledat nějaké inspirace. Vlivy tam jsou do té nezbytné míry, do jaké tam být musejí. Nikdo z nich nevymyslel ani svůj hudební nástroj, ani tónovou stupnici, ani to, že po úderu do bubnu se ozve jednou bum, jindy ťuk. Všechno tu už bylo, ale ne v této konstelaci. Navýsost originální zjevení DREAM THEATER mne už na prvním albu fascinovalo, a nenašel jsem nikoho, kdo by před nimi hrál něco byť vzdáleně podobného.

Ostatně, tehdy jsme pojem progresivní metal neznali, nepoužívali. Říkal jsem tomu soukromě “umělecký metal”, nebo “kompoziční metal”. Z nedostatku jiných informací člověk tvoří vlastní názvosloví. Co tehdy kdo o této muzice u nás věděl? Nic moc, a nikdo. Sousloví prog metal jsem objevil až později, právě z nějakých periodik a od lidí, co tuto hudbu znali. Neustále jsem od těch dob progresivní odnož muziky poslouchal a nasával. Objev existence prog metalu byl čirou radostí, neboť definoval, kudy by se mohla hudba ubírat. Tento směr je tu stále, a jak to tak bývá, je tu jisté množství špičkových souborů, které se mohou se zakladateli a svým způsobem proroky tohoto žánru poměřovat. Pak je tady velké množství souborů s některými dílčími špičkovými vlastnostmi, postrádajícími však tu všeobecnou genialitu, jež je dána jen vyvoleným. A kvanta a kvanta dalších prog/rock/metal/cokoli-istů, o nichž si můžeme myslet svoje, že nedosahují, že opakují, omílají, ale nemůžeme jim upřít právo tvořit a hrát. Neboť brát tuto svobodu hudebního slova někomu jenom proto, že přišel později, a třeba nemá tak blyštivý talent, je nespravedlnost a barbarství. Bez průměrných kapel by styl neexistoval, a nevynikli by velikáni. Navíc, tvořit, to je nejvíc. Každý po svém.

Prvotina DREAM THEATER nepřestala vzbuzovat u mne efekt nenasycenosti. Čím víc ji poslouchám, tím víc po ní hladovím. Nemá jediné slabé místo. Nemá, přese všechny moje ódy, žádné místo dostatečně doceněné. Každý další poslech ukazuje, jak jsem málo prožil, jak jsem si málo pamatoval, síla vlny emocí je intenzívnější, a já jsem jí mocně zachycen, stržen, uchvácen. Každý tón, každá sekunda, mají schopnost vyčarovávat bohaté gejzíry pocitů. Je to nepřeberný rej barev a světel. Je to Hudba. Je to naplnění hudby. Slabinu má When Dream And Day Unite jedinou. Dostavuje se smutek s poslední skladbou, že tato mezigalaktická jízda nadsvětelnou rychlostí se přiblížila ke svému konci. Svoboda volby opakovaného poslechu je spásou a nadějí. Nikdy nezůstávám u jediného, to opakování je automatické a přirozené.

Hudba na tomto albu se mnou rozpráví. Rád bych vytrhnul některé skladby, pasáže, jenže to nejde. Buď všechny, nebo žádnou. Jednolitá a vyrovnaná deska, ani na okamžik neutuchající proud čistého uměleckého zážitku. Mohu jen v opakovaném údivu poslouchat a vděčně přijímat. Od prvního okamžiku až dodnes, a věřím, že i do zítra, popozítra, navždy v neustále vzrůstající míře.
Jedno z deseti nejlepších alb, jaké kdy vznikly.

 – – – – –

Tuto recenzi věnuji památce svého otce, který před necelými dvěma týdny zemřel. Přinejmenším za to, že mi jako tvrdohlavému mlaďochovi umožnil hudební koníček provozovat a rozvinout. A vůbec za všechno.

 – – – – –

01. A Fortune In Lies – 05:13
02. Status Seeker – 04:15
03. The Ytse Jam – 05:49
04. The Killing Hand – 08:43
– I The Observance
– II Ancient Renewal
– III The Stray Seed
– IV Thorns
– V Exodus
05. Light Fuse And Get Away – 07:23
06. Afterlife – 05:27
07. The Ones Who Help To Set The Sun – 08:05
08. Only A Matter Of Time – 06:38

Total 51:33
Dynamic range – DR12

When Dream And Day Unite Book Cover When Dream And Day Unite
MVCM-21059
Dream Theater
Progressive Metal
MCA-Victor Japan 1992
1989
CD
8

9 názorov na “DREAM THEATER – When Dream And Day Unite (1989)”

  1. Krásné vzpomínání na dobu, která se s odstupem další a dalších let zdá stále krásnější. Neznám nikoho, kdo by debut Dream Theater až tak honosně velebil, ale plně chápu sentiment a kouzlo prvního.
    Jinak hodně síly k překonávání těžkého životního okamžiku, který tě před pár dny potkal. A ještě k recenzi, jsem nesmírně rád, že v našem éteru zazněl pojem House of Lords – má kdysi velmi oblíbená kapela. Celkem by mě zajímal Antony i tvůj názor na jejich starou tvorbu (jelikož ta nová snad ani za pár slov nestojí:-).

    1. Od HOUSE OF LORDS jsem si průběžně pořizoval vydávaná alba, až do trojky. Pak se na 12 let odmlčeli a později na kvalitu rané tvorby nenavázali. Už tam nebyl ani Giuffria, až na jednu hostující výjimku, a nebaví mě to. Ale k těm prvním třem deskám se rád vracím, hlavně jednička a dvojka jsou vynikající.

      1. Ahoj, mám to podobně, jen s tím rozdílem, že mě se nejvíc líbí trojka a marná mi nepřijde ale první comebacovka. Potom už lautr nic. Vždy jsem je viděl jako spojovací článek progu, pompy a částečně i glamu.

        1. Ahoj, musím znovu poslechnout a oživit. Jedničku jsem slyšel před týdnem a je stále vynikající. Zbytek lovím ze vzpomínek, s odstupem roků se všechno mohlo vyvinout.
          Popis spojovacího článku uvedených stylů je výstižný..

  2. Zrejme nás tu nebude veľa, ale patrím k tým, u ktorých sa fenomén Dream Theater akosi minul účinku. Napriek tomu som si so záujmom prečítal tento výborný článok, recenziu. Akoby som sa tam videl, hlavne pri tých nákupoch CD za neskutočné „lóve“. A presne to som zažil v Nemecku, keď si domáci rocker hádzal z ponuky do košíka 10 i viac noviniek – mne zostali iba oči pre plač…
    Antony, díky… a drž sa!!!

  3. Poutavé vyznání tvého osobního vztahu k DT a zajímavý popis nákupů naší oblíbené muziky v dobách dávno minulých, které jsme všichni v různých obměnách absolvovali.

    Jinak hodně síl k překonání toho jediného, co v životě nemůžeme změnit. Hudba může být velkým pomocníkem, znám z vlastní zkušenosti.

  4. Pěkné vyznání, které mě přeneslo na začátek devadesátejch let. Budeme asi plus mínus stejná generace, protože jsme to tady prožívali tak nějak podobně. V lednu 1990 jsem se vrátil z vojny a pár týdnů mi trvalo, než jsem se přizpůsobil a navázal kontakty se starými kamarády. Všichni jsme poslouchali tvrdou muziku a o Dream Theater jsme se dozvěděli z německého Metal Hammeru, ale dostali se k nám až s menším zpožděním. Jejich debut mě doslova uhranul a i když už jsem ho dlouho neslyšel, mám ho pořád rád. Mou nejoblíbenější skladbou je inštrumentálka Ytse Jam, to je palba, jak kráva…

    Jak šel čas, začal jsem se od kapely vzdalovat a oblíbil si poněkud v ústraní se pohybující souputníky Shadow Gallery.

    Antony, dík za pěkné čtení. Rád jsem si zavzpomínal.

    1. Snake, děkuji za reakci. Budeme na tom podobně, protože z vojny jsem přišel v 87 roce.
      Objev SHADOW GALLERY byl stejná bomba, jako DREAM THEATER. Debut mě úplně rozsekal, obě kapely řadím do stejné nejvyšší kategorie. Míněna je tvorba prvních deseti let.
      Přečti si The Ytse Jam pozpátku .. 🙂

Pridaj komentár