DREAM THEATER – Awake (1994)

Co na jedničce DREAM THEATER naznačili, to na dvojce dokonali. Co na dvojce dokonali, to na trojce překonali. Co todlencto jako má znamenat, kam až to může ještě zajít? Toť otázka. Tenkráte již kapelu znali všichni, takže o trojce jsem se dozvěděl včas. A celkem v úžasu jsem ji poslouchal s pocitem, že se dotýkám nekonečna. Neboť až za její hranice zasahovala kreativita našich borců. Za všechny hranice mých představ. Dlouhatánská deska, kterou nešlo přerušit, musela se nenasytně vychlemtat. Strašlivá paráda i dnes, a to jsem už zažil leccos. Doslova omračující hudební nálož se na Awake nachází. Termonukleární energie bzučí v každém tónu a elektrizuje širé okolí. Miloval jsem nezřízeně DREAM THEATER tehdy, miluju je tak i dnes.

Všechno se umocnilo. Každý aspekt v muzice této kapely gradoval, a stále to bylo akorát. Jako, znáte to. Něco, když se úspěšně chytne, tak to hned na další desce přebublá, a vznikne blaf. Jenže tady, ať se krkolomně tydliká o sto šest, někdy i o sto sedm, pořád je s námi především mu-zy-ka. Takových muzýk je na světě málo. Sem tam je najdeš, ale DýTý sú enem jedni. Překvápko i po tisícím poslechu. Vždyky jdu do kolen, vždycky omládnu tak o 30 let. Joj, to je bahno.. S pěkně nabroušeným zvukem. Od prvního poslechu, kde jeho tvrdost zaujala, přes různé aparatury, dodnes. Tak nabuzený zvuk kytar a bicích, tak nabroušené šlehy kláves a drnčící basy už nikdy neměli. Sound je jeden ze znaků této desky. I LaBrie má v hlasu čistou a pevnou ocel, pěkně staví do latě posluchače, co by nechtěl uposlechnout.

Jednodechové album, na začátku se nadechneš, pak celou dobu tajíš dech, na konci vysílen vydechneš. Jedu je na kyslíkový dluh. Ano, jsou tu místa, kdy se i srdce zastaví. Především a zcela nevyhnutelně instrumentálka Erotomania, co neskončí, ale velkolepě se přelije do dalšího fenoménu Voices. Tuhle dvojku bych mohl poslouchat furt dokola, a rozpitvávat po notičkách, obírat její masíčko pěkně od kostí, a pošušňávat. Tam je Hudba. Tam bydlí a žije, tam je doma. Čímž naprosto nechci říci, že by ostatní skladby na tom byly hůře. Kdepak. Jsou si rovny. Od startovací bubenické eskapády v Šesti hodinách muzika jede na plný rošt. Jestliže u všech skladeb omdlívám blahem, u Voices umírám. Nejkrásnější Smrť ze všech. Snoubí v sobě nádheru Velkého třesku i hlubinu černých děr. Oj, jak se v těch hlubinách dá utápět, zas a zas. Voices je tanec ekvilibristů na dlouhém tenkém laně nad rozevřenou propastí. Víte, že za Bolero dostal Ravel doživotní rentu od svého vydavatele? Za tuto desku by ji měli dostat DREAM THEATER. Su celé zježené, žár i mráz mi běhají po zádech adrenalinový slalom přes překážky.

Jsem sakra rád, že se tu skladby v jistém dramaturgickém sledu střídají. Dávají šanci se zklidnit a nadechnout, a tak je Silent Man velice vítaný maník. Jeho akustická kytara a utišující zpěv se objeví jako Deus Ex Machina. Ano tyhle okamžiky proměn jsou vpravdě zázračné. A taky umožní lépe přijmout další mega opusy, jichž tu zbývá ještě pět skladem. Anebo šest. Závěrečná Space-Dye Vest je z úplně jiného vesmíru a z jiné dimenze, její rezonanční hukot prostupuje mnou celým a vnímám ji všemi smysly, i těmi nepojmenovanými. Jako tečku si rozjitřen na konec pouštím bonusovou Eve, aby se mi po takové náloži konsolidovala molekulární stavba fyzična i neuronová propojení psychična. Zanořování závěru hudebního zážitku pod hladinu vnímání nemůže probíhat vhodnějším způsobem.

K výkonům jednotlivých hudebníků se nebudu vyjadřovat. Superlativy ve srovnání s nimi blednou. To, co hrají, jak to hrají, kdy co zahrají, je dokonalost a absolutní vzor pro všechny následovníky. Vím to, a stejně se z toho při každém dalším poslechu úplně rozsypu. Ale chci se místo toho vrátit k jedné skladbě. Jasně všechny skýtají materiál na obšírné popisy, úvahy, imaginace blábolivého charakteru. Ne teď, teď nechci, až jindy.

K tomuto účelu jsem si ponechal laskominu nejmňamóznější. Veleskladbu Scarred. Její sonorní najazzlá rozšafnost v samotném úvodu dovede pohltit. Současně je plná příslibů, neboť je z ní s jistotou cítit předzvěst velkých činů. Na počátku LaBrie zpívá tak nějak civilně, až po chvíli přidává ke střídmosti trochu důrazu i razance. Pak padne druhá minuta, a všichni se začnou ze svých ulit drát ven, aby předvedli pěkně na střídačku svoje exhibice. Parádní přehlídka dovedností, jak si předávají štafetu instrumentálních linek, vzájemně se tečují, míjejí, jdou paralelně i rozbíhavě, do toho na ně zpěvák místy pořvává, jindy zase přizvukuje. Celé to vrní napětím statisíců voltů. Teprve se však zahřívají. Miluju úseky, kde do táhavých tónů kláves vytepává Portnoy nepravidelné značky svých ozdůbek. Je to výkon božského kovotepce, nedovolí z něj spustit uši, ani mysl. Hudba vzplane do ohnivých gejzírů přesně v sedmé minutě a desáté sekundě, a je to ohňostroj jako z Ignis Brunensis za jasné noci, doznívající v patetickém klávesovém riffu, co jako rej divotvorných ptáků amorfně prolétá hudební scénou.

Ještě jednu vlastnost tato deska má. Nebezpečnou proměnlivost. Jednou si jsem jistý, že některé kompozice předčí ostatní, a mohu je přesně pojmenovat. Když se chci při dalším poslechu ujistit, zacloumají se mnou tři jiné písně, tak si je poznamenám. A při pozdějším přehrání alba, co byste řekli, se mnou lomcují ty zbylé skladby, jako by se nechumelilo. Dneska už jen zvědavě poslouchám, která že to se mnú sekne. Která píseň si mne vyvolí, neboť já to neovlivním. Sama hudba si řekne, které jsem dnes hoden, a které až jindy. Takže, příště jinak, chlapče. Přijímám vždy s radostí.

Nejkratších a nejintenzívnějších osmdesát minut, jaké si lze vůbec představit.

01. 6:00 – 05:32
02.
Caught In A Web – 05:28
03.
Innocence Faded – 05:43
04.
A Mind Beside Itself – I. Erotomania – 06:45
05.
A Mind Beside Itself – II. Voices – 09:53
06. A Mind Beside Itself – III. Silent Man – 03:48
07. The Mirror – 06:46
08. Lie – 06:34
09. Lifting Shadows Off a Dream – 06:05
10. Scarred – 10:59
11. Space-Dye Vest – 07:30

Total – 75:03
Dynamic range – DR9

Awake Book Cover Awake
AMCY-750
Dream Theater
Progressive metal
EastWest Japan
1994
CD
11

6 názorov na “DREAM THEATER – Awake (1994)”

  1. Priznávam, že Dream Theater mi nesadol, hoci som sa snažil. Dokonca som kúpil aj niekoľko CD, ale nič, proste to nezaberá. Nažhavený peknou recenziou som sa opäť raz pokúsil zmeniť môj postoj, lepšie povedané – chcel som prísť tomu americkému prog metalovému fenoménu na koreň. Nič…
    Antony, díky!

    1. Zcela v pořádku, Piťo. Všechno je to o vkusu, a nic nesedne všem. Já zase nemusím jiné věci, tady tak prosazované. V tom nepřeberném množství muziky si naštěstí vybere každý, co je mu po chuti. Díky za komentář a snahu to zkoušet..

  2. Jednoznačnej souhlas, slyším to prakticky stejně. Od úvodního breaku bicích v 6:00, po dokonale hypnotickou Space-Dye Vest je to parádní jízda a vrchol (nebo jeden z vrcholů) tvorby Dream Theater. Tenkrát mi ani nevadila trochu přepálená stopáž desky (netušil jsme, že se to brzy stane standardem) a z toho zvuku jsem auf aj po letech. Je křišťálově čistej, detailní a přitom dokonale průraznej. Tak nádherně sejmuté bicí se už dneska (téměř) neslyší. V porovnání s deskou “Train of Thought” jde o pověstné nebe a dudy…
    Líbí se mi ještě “pokračování” v podobě suity A Change of Seasons a potom až Metropolis Pt.2. Pak už je to takové na střídačku.
    Díky za recku.

    1. Hypnotická Space-Dye Vest (mimochodem, název Moore vyčetl na nějaké vestě v módním magazínu), je tak trochu předzvěst následující sólo tvorby tohoto klávesáka. Je to nádherná a mimořádná skladba.

      Další alba budou v recenzích postupně dodána. DREAM THEATER jsou moje srdcovka. Vůbec, metal v různých formách patří do mého poslechového jídelníčku, jako jedna z jeho nenahraditelných složek. I když zde nemá zrovna moc příznivců, je to hudba, o níž je třeba psát.

      Snake, jsem rád, že Awake vidíme stejně.

      1. Tak, “metal will never die” 😉
        Občas se ve mě probuděj temný pudy a chuť na trochu toho metalového řinčení, ale od toho tady mám streamovací službu s takřka nevyčerpatelným obsahem. I to byl jeden z důvodů, proč jsem si ten audiostreamer vlastně koupil. Artrockových desek mám ve sbírce habakuk, ale metalovejch jen pár.
        Na další recky DT se budu těšit, aspoň opráším cédéčka v regálech. Mám je skoro komplet.

Pridaj komentár