CELESTE – Il Risveglio del Principe (2019)

Jednou z nejdůležitějších kapel klasického italského art rocku 70. let byli CELESTE ze Sanrema, kde je založil roku 1972 perkusista, zpěvák a hráč na klávasové nástroje Ciro Perrino. Dali světu naprosto fenomenální album Principe di un giorno (Princ dne), zkomponováno 1972-1973, nahráno 1974, vydáno 1976 na malém italském labelu Grog. Jejich pastorální pojetí artificiálního rockového stylu je pamětihodné. Připomene jemné skladby z počátků KING CRIMSON obohacené o delikátně hloubavou složku a romantizující podtón. Další dvě desky byly však z jiných oblastí hudebního světa (jazzrock a soundtrack), na atmosféru debutu nenavázaly. Principe di un giorno se tak stalo vyhledávanou a ojedinělou pamětihodností, která nechyběla na žádném ze seznamů význačných děl RPI.

Ciro Perrino prošel několika dalšími skupinami a posléze založil mimořádně důležitý label Mellow Records, který je již mnoho let velmi zasloužilý v oblasti vydavatelské činnosti a propagace italského prog rocku na světovém fóru. Tedy další počin, který by mu mohl zajistit nesmrtelnost. Tím však historie nekončí. V průběhu roku 2016 začal Perrino psát pokračovatele debutu, jak sám uvádí, na četná přání fanoušků i na základě nabídek profesionálních hudebníků. Domnívám se, že by ani sebevětší přání a ani nabídky nestačili, kdyby tu touhu po pokračování neměl někde v sobě. Evidentně měl, neboť postupně začal v období 2016-2018 tvořit materiál pro nahrávání. Roku 2018 se začaly objevovat veřejně zprávy o tom, že CELESTE chystají novou desku. Byla zřízena crowdfundingová kampaň, ta však nevynesla ani třetinu potřebné částky. Perrino musel vše financovat z vlastního. Dlouho byl znám název desky Il Risveglio del Principe (Probuzení prince), avšak datum vydání se stále odsouvalo. Nahrávky byly za pomoci mnoha hostů provedeny roku 2018, ale k vydání alba dochází až 15. ledna 2019 jako CD na japonském labelu Belle (s jedním bonusem proti následující evropské verzi), 5. února 2019 jako LP na Mellow Records, a nakonec 15. února 2019 jako CD taktéž na Mellow.


Japonský disk jsem objednal již v předobjednávkách a tak velice záhy po vydání jsem měl tuto mini LP repliku doma. Poslechů bylo dosud nepočítaně (a ještě bude :)), tato muzika má vzácnou vlastnost neoposlouchatelnosti. Je tak hebká, konejšivá, až dojemná, že se jí nelze přesytit. Nikdy nezapomenu na svůj první poslech Principe di un giorno, jak mnou pronikly tóny této nebeské hudby. Ve srovnání s tím byl první poslech Il Risveglio del Principe docela normální. Na jednu stranu spokojenost s tím, že hudební náplň je opravdu zcela v intencích svého dávného předchůdce. Na druhou stranu trochu smutek, že to není taková síla. Následovaly další poslechy, desítky poslechů, kouzlo desky postupně zesílilo a získalo na magické přitažlivosti. Pořád vzbuzuje touhu po dalším a dalším ochutnání. V té nenucenosti a neokázalosti je opravdovost i elegance.


Začátek alba je pozvolný a poněkud mu chybí trochu výraznější tvář. Dětské žvatlání (Perrino junior) je přece jen laciný vstup. Chce to několik minut, než ze se zahrady zvuků vyřine dostatečné množství matérie všech barev, aby nás začala vtahovat do svého nitra. Stejně ten okamžik vždycky nakonec přijde, nenápadně, ale jistě. Akustická zvonivá kytara, rozvážné bicí, sbory, spousta smyčců i foukacích nástrojů, a už to jede. Hlavně, milovaný Mellotron 400 a šamanské bubínky! Máme tu skladby, co jsou zcela na úrovni debutu. Zejména Principessa Oscura, Giardini di Pietra a Falsi Piani Lontani jsou působivé svým proplétáním klavíru a houslí, třpytivými ozdobami ze saxofonových polétavých tónů a koření nasypaného z Mellotronu i Hammondu. Výšivky dlouhých flétnových pasáží dovedou opravdu uhranout. Fascinující jsou při každém poslechu ozdůbky z perkusí, co přelétají nad celou scénou skladby jako hejna kolibříků. Tento poznávací znak je markant z prvotiny, a i zde fascinuje. Pozvolné tempo všech písní není na závadu, co chybí na rychlosti, to je nahrazeno hloubkou a podmanivostí. Pokorná a povznášející Hudba.

Je to fráze, ale musím to napsat. Tato deska nemá slabé místo. Je jen o trošičku mírnější ve svém dopadu na moji posluchačskou duši, než její o víc jak 40 let starší předchůdce (některé skladby v něm obsažené začal Perrino psát již roku 1972, takže mají dnes 47 let). Několik delších instrumentálních pasáží považuji za sice krásnou, ale přece jen trochu výplň. Možná. A možná jen nejsem dost pozorný a musím jejich mámení teprve podlehnout. Těším se. Za zmínku stojí ještě japonský bonus Mare Di Giada, který je překvapivě nejblíže první desce, a jeho cinkavé výšivky i dramatický (asi nejvíce z celého alba) zpěv mne vrací o 20 let zpátky, kdy jsem debut poslouchal a nemohl se nasytit.


Dnes je pro mne toto album sázka na jistotu. V jakémkoli rozpoložení, ve kterýkoli den, nikdy nezklame. Má schopnost obejmout lidskou mysl a pohladit, jako žádná jiná hudba. Právě ta zdánlivá všednost dokázala přerůst v mohutný proud omámení, jaké dokáže zprostředkovat jen výjimečná hudba.

Za velmi důležité také považuji zmínit, že z hlediska produkce jde o naprosto vzornou nahrávku. Obzvláště v dnešní době, kdy se ničí hudba nesmyslnými zásahy do přirozené dynamiky a barvy zvuku, je tohle naprostý balzám. I to je důvod mnoha opakovaných blažených poslechů. Perrino si svoji desku nepokazil. Kéž by se to dalo říct i o jiných velikánech světové hudby. V tomhle se ještě musejí hodně učit, jestli už ale není pozdě. S filigránským a delikátním zvukem díla se pojí význam soustředěného poslechu na pokud možno kvalitní aparatuře, pěkně v klidu, aby vše vyniklo. Pak mezi Hudbou a posluchačem nestojí žádná překážka.

Deska roku 2019? Kdo ví, s jistotou jedna z těch nejlepších. Událost roku? Určitě ano!

Na závěr citát a obrázek ze stránek Maestra:
“Tenký závoj, který odděluje obyčejnou realitu od snu, se rozechvívá na strunách srdce.
Hudba nás v této zkušenosti vede.” 


01.
Qual Fior di Loto – 06:08
02. Bianca Vestale – 6:52
03. Statue di Sale – 8:41
04. Principessa Oscura – 6:26
05. Fonte Perenne – 6:15
06. Giardini di Pietra – 4:36
07. Falsi Piani Lontani – 6:11
08. Porpora e Giacinto – 5:55
09. Mare Di Giada – 4:40

Total 55:44

Poslechnout, případně zakoupit, lze ZDE

Il Risveglio del Principe Book Cover Il Risveglio del Principe
193060
Celeste
Art Rock / RPI
BELLE
2019
SHM CD
9

7 názorov na “CELESTE – Il Risveglio del Principe (2019)”

  1. V roce 1972 jsem si nahrál živák Earthbound od King Crimson, na této desce je snad nejtvrdší verze 21st Century Schizoid Man. Od té doby se King Crimson stali jednou z mých oblíbených kapel. Debutové album nepovažuji za jejich nejlepší a mellotron mě moc nebere . Deska skupiny Celeste je v recenzi srovnávána s King Crimson a proto jsem si ji pustil, skutečně písně jsou opravdu podobné těm melancholickým skladbám z crimsonovské jedničky, ale těm, které se mi nelíbí. Vím, že tenhle typ hudby má své příznivce, mezi které já asi patřit nebudu. Na okraj, z recenze, která se mi líbí je patrné, že tohle je pro tebe to pravé. Díky za upozornění.

    1. Zdeny, díky, že sis to pustil. Tak nějak jsem tušil, že tohle nebude tvůj šálek, přece jen pozoruji, že se většinou pozitivně zmiňuješ o více rozdrásané hudbě. Tu mám taky rád, ovšem CELESTE představují její až meditativní protipól.

      Mimochodem, plánuji že na Rockovici nasázím kompletní sadu recenzí na všechna studiová alba KING CRIMSON. Akorát budou trochu pošahané (čti excentrické), ty recenze, jako Frippova muzika.
      🙂

  2. Zdar a díky za recenzi. Ono jich ani v globálu ještě moc není a tak jsem rád, že jednu z nich máme aj na Rockovici.
    Mě tahle křehká podoba RPI velmi vyhovuje a kromě alba Principe di un giorno jsem si oblíbil také jednoalbumovky Errata Corrige, Alusa Fallax, Apoteosi, nebo debut Pierrot Lunaire. S albem Il Risveglio del Principe bych to viděl podobně, jako ty. Líbilo se mi na první dobrou, ale nenakoplo mě tak, jako ona legendární prvotina. Co si budeme povídat, navázat na ni po tolika letech – jak atmosférou, melodiemi, aranžemi, ale i zvukem – bylo asi setsakra těžké. Svoje kouzlo má totiž i pečeť doby a jistá nedokonalost…
    Líbí se mi, žes použil i historické souvislosti a zaujala mě také ta zmínka o crowdfundingové kampani. Pokud si to pokračování fanoušci opravdu přáli, tak proč se těch prostředků vybralo tak málo ? Že by nedostatečnou propagací ?
    S originálním nosičem v ruce by se mi to hodnotilo líp, ale zatím ten nákup pořád ještě odkládám, protože léto nabízí spoustu radovánek a hudbu teď poněkud zanedbávám. Tož doufám, že mi ho mezitím nevyprodaj.

    1. Snake: Ahoj a díky za komentář.
      Obzvláště PIERROT LUNAIRE je také kapela z podobného soudku.
      Ad posluchačský dojem. Původně jsem při psaní recenze měl tak pocit tak na 4,5 hvězdy a zvažoval, kam to spadne. Opakovaný a soustředěný poslech na bednách ale rozhodl. Je to sice zaokrouhleno mírně nahoru na těch 5*, debut je čistá pětka, ale stejně to nešlo jinak.. Zajímavé, když jsem zkusil poslouchat na sluchátkách, spousta věcí se z muziky vytratila, ale zpátky na aparatuře tam zase byly. Ty věci. To jemné předivo. Tuhle desku prostě nelze hodnotit nějak narychlo, ale doba si žádá instantní hity, takže nečekám, že by moje nadšení sdílelo hodně lidí. O to více tvoje reakce potěšila.
      Crowdfunding se odehrával tady:
      https://www.indiegogo.com/projects/legendary-italian-prog-rock-band-celeste-new-album#/
      Propagace nějaká byla, třeba tady:
      https://www.hamelinprog.com/il-risveglio-del-principe-aperta-la-campagna-crowdfunding/
      a tady:
      https://progressivamenteblog.blogspot.com/2018/09/celeste-crowdfunding-per-il-risveglio.html
      Co stálo za neúspěchem kampaně, těžko říct. Možná nakonec pomohli Japonci, kde se podobné muzice daří, a asi cenou za to bylo, že Belle mohli vydat CD o měsíc dříve i s jedním bonusem navíc. Roztodivné jsou cesty osudu.

      1. Díky za odkazy. Moc se sice nevybralo, ale na výsledku to není naštěstí znát. Využil jsem volného odpoledne a přesvědčil se o tom, že je to výborná deska, kterou prostě musím mít. Nejjednoduší bude nákup přes bandcamp a škoda jen, že je to v klasické plastové krabce. Vinyl replika tak, jak ji dělají u AMS, nebo BTF by byla rohodně hezčí a reprezentativnější. Za toho “japonce” teď lidi chtěj docela dardu…
        Melodie skladby Giardini di Pietra mi je nějak povědomá. Teď nevím, jestli je to opakovaným poslechem a vrací se mi vzpomínky z dubna, nebo jestli už ji Perrino někde použil. Tak jako tak, ten mellotron je la-hod-nej 🙂

Pridaj komentár