Na album Beck, Bogert & Appice jsem narazil někdy v polovině sedmdesátých let. Hodně se kolem mě řešilo, jestli je tohle normální řadová LP Jeffa Becka, anebo vznikla nová supergroup a tohle je jejich první album. Obal mě tehdy málo zaujal a tak pod tlakem dalších albových titulů bylo nevědomě odsunováno a odsunováno, až jsem někdy v osmdesátých letech měl možnost koupit ho za relativně dobrou cenu. Už si nepamatuji, jestli to bylo proto, že u překupníka byl tenhle titul ležákem, anebo chtěl cenu stáhnout dolů na základě nějaké nevyzpytatelné libovůle, ale najednou stálo tuším 200 Kč a ne tradičně 350 Kč. To už byl důvod zareagovat, protože Jeff Beck byl můj guitar hero…

BLACK CAT MOAN – Bytelný úvod v podobě šlapavého blues-rocku. Nemyslím, že tohle by byla typická Beckova skladba. Hlas zpěváka je utopený a hudební doprovod jej překrývá. Don Nix nenapsal nijak výjimečnou kompozici a v dané harmonii se Beck strefuje do akordických výměn klouzavými glissando. V závěru se výtečně blýskne Tim Bogert na baskytaru. Řekl bych, že na Becka a bývalou výtečnou rytmiku z Vanilla Fudge je to přece jenom trochu málo.

LADY mě popadla za nitro. Je tady mnohem větší muzikantský nápřah a zajímavé instrumentální obraty. Místy mám dojem, že se jedná o nějakou reinkarnaci Cream, zejména baskytarové linky a bubenické víry v breacích tomu napovídají. Zatímco Beckova kytara je sice součástí kolektivní hry, v celku se mi jeví jaksi rozmazaná. Výborné akcentované nástupy. Bogert a Appice byli a zůstávají jedním z nejlépe sehraných rytmických tandemů na poli progresivního rocku. Vokální linky zjemňují sound, ale nepodbízejí se. S rytmiky jsem jednoznačně nadšen – to je práce hodná mistrů. Appice hraje formálně složité postupy, ale přitom s neuvěřitelnou lehkostí.

OH TO LOVE YOU – Výrazně se zpomalí a máme tady skladbu ve středním tempu, ale také hostujícího Duana Hitchingse na klavír a mellotron (Cactus). Krásně zaranžované vokály – někde mezi Beach Boys a The Who. Hudba je umírněná, Beckova kytara hraje spíš nenápadně a místy se v instrumentaci ztrácí, což bych v jeho případě nepovažoval za možné. Těžko zařaditelná skladba – není to hardrock, ani blues, ani psychedelie – je to prostě dobře proaranžovaná píseň s důrazem na vokální složku.

SUPERSTITION – Beck zaujímá polohu experimentátora a vybral si k tomu Wonderovu skladbu, která byla navlečena do funkového kabátu. Plnokrevná práce precizní rytmiky – znovu mě nezbývá než Bogerta a Appiceho chválit a chválit. Ve srovnání s alby Blow By Blow a Wired ovšem nebyla natočena na patřičné hudební úrovni. Buď to ještě tehdy neuměli, anebo zvukový a hudební režisér neměl smysl pro patřičné proporce. Beck se zde ovšem činí. Doluje ze svého bílého Fendera Statocastera správné experimentální zvukové kalibrace a stačí ještě vkládat spojovací můstky v minisólech. Appice se opět vytáhne vynikajícím bubenickém outrem par excellence.

SWEET SWEET SURRENDER – Pomalá balada, v níž se nám přihlásí akustická kytara za ostatní instrumentací a doprovodu výtečně zazpívaných sborů. Nevím, zdá se mě, jako kdyby Don Nix při komponování trochu „opisoval“ a máme tady jakýsi derivát Dylanovy skladby I Shall Be Released. Harmonické postupy jsou nápadně identické a proměny durových i mollových akordů tomu hodně napovídají. Na klavír zde hostuje Jim Greenspoon. V mezihře si Beck natočí kytarové sólo s aplikací wah wah pedálu, ale stále fascinují sborové zpěvy. Ani tohle není klasická beckovská záležitost a myslím, že by ho v podobných skladbách hledal málokdo. Kytarové rozostřené, téměř destruktivní, zvuky sice jeho přítomnost připomínají, ale celková atmosféra je trochu jinde.

WHY SHOULD I CARE – Dobře zahraná a s odpichem vedená skladba, ale ani ta se v beckovském repertoáru nejeví příliš osobitě. V mezihře se popustí fantazie improvizovaným nájezdům jeho kytary, ale máme tady celkem klišovaté rockandrollové téma prvního plánu – ovšem Bogertova baskytara i v tomhle hudebním terénu, stejně jako Appiceho bicí baterie, si najdou vlastní prostor. Koncertě určitě skvělé číslo, ale jako nová studiová skladba moc nezabírá.

LOSE MYSELF WITH YOU – Tohle je docela jiná káva. Mixáž funku a rockových aspirací se dobře snášejí. Je tady ohnivý zápal a rytmická proměnlivost, trochu škrcený pěvecký projev, ale aranžérsky výtečné nápady a muzikantská kreativita podle mého gusta. Žádná hardrocková klišé, ale smysl pro hledání a propojování žánrů a různých vlivů, kdy se rozehrávají jednotlivá témata. Zpěvák mi připadá, že se do svých expresí ve výškách hodně nutí a že si s daným prostorem moc neporadil. Muzikantsky ovšem výtečná záležitost.

LIVIN‘ ALONE – Perfektně pojednané rockové téma. Rytmika dusá a hraje úžasně lehce, se smyslem pro detail. Žádné sebemenší zaváhání, ale výtečně prokreslená hra. Appice si pohrává se svou baterií stejně jako Beck v mezihře s kytarovými tóny. Neomračuje nějakými supertechnikami, ale doluje ze strun a svých zesilovačů originální zvuky, které dále ohýbá a překrývá. Krásná práce s dynamickými odstíny a tajuplné kytarové tajemno z backgroundu přímo prýští. Závěrečné pěvecké a kytarové outro s ohýbanými hlasovými expresemi a kytarovými libůstkami.

I‘M SO PROUD – Soulový interpret Curtis Mayfield posloužil poslední skladbou. Je prezentovaná podmanivým pěveckým přístupem. Klasicky znějící hudební doprovod propojující soul a rhythm and blues. Hladivé a chladivé, ale v žádném případě nudné. Beck si vyhradil prostor pro tónová kouzla, která tajemně doluje ze své kytary a předává je k poslechu s přeznívajícími obrazci. Ryze černošská hudba, má duši a vnitřní rozměr. Předává pocitová hlediska, než nějaké drsné a decibelové masáže, odpovídající době, kdy tohle album vyšlo.

Podobně jako na jiných albech signovaných Beckovým jménem i zde je více než polovina kompozic od jiných autorů – dokonce i producent Don Nix si prosadil skladby podepsané jeho jménem. Slavný kytarista zde odbočuje od své profilové linie a mezi alby Jeff Beck Group a Blow By Blow tak, podle mého, zeje jakási nezacelená díra. Možná bych měl poznamenat, že když se Beck začal tajně domlouvat s Bogertem a Appicem na spolupráci, tak ještě právně existovala kapela Vanilla Fudge. Vince Martell a Mark Stein si to nechtěli nechat líbit a chtěli Becka docela bezostyšně inzultovat(!) Beck byl kamarád, ale i „protivník“ Jimmyho Page a záviděl mu kapelu Led Zeppelin. Logicky prý chtěl postavit svou kapelu jako protipól Zeppelinům a Bogerta a Appiceho si vyhlédl jako vynikající rytmiku. Vždycky ale zápasil se zpěváky a klávesovými hráči, pak začal manévrovat dál od hardrockových vod pozvolna k funku a jazzrocku, ale to už je jiná kapitola.

Váhám mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Jsou zde silná a přesvědčivá místa, ale budu-li vnímat album prizmatem Beckových kvalit, musím uznat, že obecně se zde zůstalo nějak přešlapovat a v daném okamžiku hledání se asi nenalezlo to pravé. Koncertně to ovšem musela být naprosto famózní záležitost, ale ve studiu se mi to tak superpřesvědčivé nezdá. Sorry, Jeffe, z výše uvedených důvodů to tentokrát bude „jenom“ dobré – tedy za tři!

SKLADBY:
1. Black Cat Moan /Nix/ 3:44
2. Lady /Hitchings/French/Bogert/Appice/Beck/ 5:33
3. Oh to Love You /Bogert/Appice/Beck/ 4:04
4. Superstition /Wonder/ 4:15
5. Sweet Sweet Surrender /Nix/ 3:59
6. Why Should I Care /Kennedy/ 3:31
7. Lose Myself With You /French/Bogert/Appice/Beck/ 3:16
8. Livin’ Alone /Bogert/Appice/Beck/ 4:11
9. I’m So Proud /Mayfield/ 4:12

SESTAVA:
Jeff Beck – guitar, lead vocals (1)
Tim Bogert – bass, lead vocals (4, 6-7)
Carmine Appice – drums, lead vocals (2-3, 5, 8-9)
+
Danny Hutton – backing vocals
Duane Hitchins – piano, mellotron
Jimmy Greenspoon – piano

Album: Beck, Bogert & Appice
Autor: Beck, Bogert & Appice
Žáner: Hard Rock
Vydavateľstvo: Epic
Rok: 1973
Formát: LP
Počet skladieb: 9