Joe BONAMASSA – Redemption (2018)

Virtuální dopis/rozhovor s Joe BONAMASSAou, co se nikdá neuskutečnil.

Dear Mr. Bonamassa,
budu ti říkat Joe, páč my rockeři si tykáme, a budu psát česky, páč my rockeři si přeci rozumíme na celým světě. A nikdy jinak. Kapiš?

Krom recenzování tvýho posledního BONAMASSAova alba se chci v tomto literárním útvaru též vyjádřit k hudebnímu stylu, jehož současnou podobu, Joe, již nějaký ten rok reprezentuješ. Podtrhuji „současnou podobu“, a dodávám – „jeho komerčně úspěšnou tvář“. To je dost podstatné.

Nejdřív takové malé zamyšlení, aby sis uvědomil, že se problematikou trochu zabývám. Bluesrock je styl pevně definovaný, jasně zarámovaný, ohraničený pradávnými milníky. Jak se jeho hranice překročí, není to bluesrock. Když se zůstane v chlívku, zase jaksi není prostor pro nějaké osobité umělecké výpovědi. Blbý, co? Bluesrockovou scénu vnímám jako poměrně homogenní prostor, kde se protagonisté liší jménem, barvou košil a možná ještě oblíbeným pivem, nikoli však hudbou. Ta je zaměnitelná. A zhusta nudná. Co říkáš? Že to neva.. Aha, tak jo.

Pokud se na základě předchozích řádků domníváš, že nemám bluesrock rád, pak přiznávám, žes na to kápnul, mezi mé široce favorizované žánry nepatří. Právě ta jeho spoutanost (nechtěl jsem rovnou napsat omezenost, ještě bys ses mohl urazit) sama sebou je natolik určující, že všechna tvorba zní podobně šedivě, unaveně a fádně. Banální muzika pro rádia zaměřená na publikum, co právě tohle chce. Hudba bez chutě a zápachu. Kulisa s umrtvenými emocemi. Hm, furt neva?

Přitom kdysi, kdysi dááávno, jestli si vzpomínáš, bylo blues studnou, ze které se emoce vyřvávaly jako o život. Teď ne, je to jen stín někdejší rozdrásanosti. Proč? Co? Nic? Tak já ti to řeknu. Protože byznys. Posluchač se nechce trápit, nechce skutečně prožívat emoce do hloubky, stačí lehce načrtnutý povrch. Posluchač žádá bezpracně dostupná klišé, pocukrovanou pseudobolest a pseudoromantiku. Tak mu ji country/blues/rock dávají, suplují roli popu pro lidi, kteří chtějí něco odlišného, než klasickou pop music. Existuje poptávka, a její volání je rádo vyslyšeno.

Přitom ve směsi blues a rocku se dali/dají nalézat interpreti, kteří zachovávají spodní proud této hudby, díky níž to všechno má smysl. Že se tito interpreti nedočkávají často úspěchu, je skoro logický důsledek. Že je zná jen něco málo fajnšmekrů, no, to už je úděl opravdových bluesmanů. O to větší zážitky ale právě tito výjimeční jedinci poskytují.

Jenže v uzavřené škatuli bluesrocku se nabízí málo způsobů, jak být výjimečným. Nepomůže dobrá produkce, instrumentální zručnost, mediální masáž, zvládnutí všech potřebných stylových fines, četnost vystupování.. Nevobracej voči v sloup, když s tebou mluvím! Říkám, že to nestačí! To jsou všechno jen základní předpoklady. Toho se dostává spoustě umělců, co splývají jeden s druhým. Aby se někdo individuálně vydělil, musí dokázat něco, co se nedá ani naučit, ani koupit, ani okopírovat. Musí mít osobité charisma, tedy „TO KOUZLO“, které buď je, nebo není. A hotovo.

Konečně se dostávám k hodnocení tvého letošního produktu, Džoují, a to zní: Joe BONAMASSA mezi tyto výjimečné osobnosti nepatří. Je nudný a zaměnitelný. Má fádní skladby, banální melodie, naprosto nezajímavý a klišovitý zpěv. Jedna velká zaprášená šedá nuda, jako vychladlý popel z vyhaslého ohniště, od kterého všichni staří opravdoví bluesmani a rockeři dávno odešli. Album Redemption jsem poctivě poslechnul několikrát. Fakt, nekecám. Pocit prázdnoty se jen prohluboval. Umělohmotný mainstream, póza, co se zoufale vleče. To taky nekecám. Tvoje hudba je tak mělká, že musí mít v rádiích velký úspěch. Nic nejiskří, nic nerezonuje, nic netryská. Univerzální nekonfliktní umírněný poprock s bluesovou polevu. Jojo, po rameni se poplácej sám…

A tak, abych si spravil chuť, a že toho bylo třeba, jsem si pustil bluesrockery, kteří mě berou, kteří cákají emoce kolem sebe a jsou nabiti vysokovoltaickým nábojem v každé notě. Machři, co mě vždycky dostanou. Joe, ještě se musíš hodně učit. Já vím, že nebudeš, komerční úspěch už máš, co víc chtít. Ale kdybys náhodou chtěl přestat sekat komerční unylé slátaniny, ať sám, nebo s Betkou, dám ti pár tipů:
HACKENSACK – Up The Hard Way (1974)
Co skladba, to perla, to příběh, to zářez do duše, to drsná bluesová drsnost. Kytarové sólo v první skladbě by mohlo vyučovat Eddieho Van Halena, a tebe tuplem.
Ian MOORE – Modernday Folklore (1995)
Platí vše, co pro výše uvedeného, plus kouzlo působivých melodií s procítěným zpěvem. Skladba Dandelion má v sobě tolik opravdové chlapské vroucnosti, že si o tom můžeš nechat jenom zdát, Joe.

No a z letošních hodnotím v bluesrocku (a příbuzných) vysoko, převysoko, nad tebou:
CRYPT TRIP – Rootstock (2018)
Craig LARSON – Said Levels (2018)
OZONE MAMA – Cosmos Calling (2018)
STONED KARMA – The Dark Side Of Destiny (2018)
BUBBLE BONES – The Howl (2018)
The ROGUE TONES – Black Sheep (2018)

Tebe pro tentokrát mažu, sorry.

Tak zase někdy. Ale nemusíš, jestli nechceš. Však víš.

Čágo belo.

Redemption (Target Edition) Book Cover Redemption (Target Edition)
JRA61071
Joe Bonamassa
Bluesrock
J&R Adventures
2018
CD
15
web

7 názorov na “Joe BONAMASSA – Redemption (2018)”

  1. Od tohoto hudebníka neznám nic, pouze vím, že udělal několik desek s Beth Hart. Poslechl jsem si tohle album na youtube a po jeho poslechu mám stejné pocity jako autor recenze, doba kytarových hrdinů je pryč, ta skončila někdy v polovině sedmdesátých let. Myslím, že nyní to je o něčem jiném, stačí si poslechnout Johna Mayalla, nebo třeba Laylu Zoe, ta dělá také bílé blues. Blues je postavené na pocitu a nezáleží na tom čím se vyjadřuje, kytara je pouze jedna z možností. Pro mě je jedno z nejhezčích blues Mercedes Benz od Janis Joplin a to je a capella.

  2. Ahoj – o muzice přemýšlím podobným způsobem. Ta tvá úvaha má obecně platné kontury i pro jiné kapely i styly. Není složité v recenzích na různých webech spatřit pochvalné ódy na kapely a jejich díla, které jsou jen pěkně zabaleným produktem pro masy.

    Ve všech žánrech existují kapely invenční, neotřelé a novátorské. Pokud však nejsou mediálně tlačeny, objeví je jen zapálení fandové a hledači. Lidi, co jen zběžně kouknou do časopisů a žebříčků je nemají mnoho šancí najít, bohužel.

    Proto určitým způsobem rozumím i tomu, pokud někdo bude na tvé zásadně odlišné nahlížení zde třeba na všeobecně uznávaného Bonamassu koukat s nevolí.

  3. Pro pořádek uvedu, že moje recenze, ať pozitivní, nebo negativní, nejsou nikdy namířeny proti nositeli opačného názoru. Je to vždy jen detailně rozepsaný můj vlastní posluchačský názor na dané album. Než něco napíšu, tak to mám sakra promyšlené, jen tak neplácám. Zastávám postoj, že pluralita názorů je zcela regulérní a potřebná. Psát jen vzájemně souhlasné recenze nikam nevede, občasný odlišný pohled rozšiřuje obzory. Pokud se s někým shodnu, super, pokud ne, není na tom nic špatného.

    Hudební fórum umožňuje (aspoň by tedy mělo) svobodnou diskuzi o hudbě. Případné vzájemně rozdílné pohledy na věc vedou k zamyšlení. Obojí je velmi žádoucí. Poslouchat a přemýšlet. Nic mne nebaví víc, než právě tohle. Dávat myšlenky do smysluplných vět, tedy psát úvahy a recenze, to je docela složitá disciplína, to je tříbení mysli, uvědomování si souvislostí a příčin. Jde o jistou formu sebereflexe. Stejně tak vnímám jinou hudební chuť dalších posluchačů. Jako plnou oprávněnost odlišného vnímání. Netřeba si to obhajovat.

  4. Rozumiem, o čom píšeš, mám do istej miery rovnaký problém. Aj preto sa s Bonamassom stýkam s veľkým časovým odstupom. Dovolím si však uviesť dva argumenty v jeho prospech.
    Pre popularizáciu blues(rocku) urobil za posledných cca 10-20 rokov najviac a z rozhovorov, ktoré občas poskytol, je možné zhodnotiť, ako náročné to je. Blues je dnes marginalizovanejší žáner než, čo ja viem, free jazz a len o niečo frekventovanejší ako harfový hard rock.
    Na posledných dvoch štúdiovkách sa podľa mňa predsa len dajú dohľadať známky citu, ktoré predtým neboli.
    Rešpektujem však tvoje odmietavé stanovisko a akokoľvek mám k blues blízko, už niekoľko rokov programovo ignorujem súčasnú masu (malú, ale početnú) bluesových gitaristov, lebo zameniteľnosť atď. Pomenoval si to presne. Radšej sem- tam niečo vydzobnem, ako by som sa mal hrať na znalca ikstej kópie S. R. Vaughana, J. Hendrixa alebo nejakého nudného napodobovateľa pôvodných bluesmanov.

Pridaj komentár