AIRBAG – A Day At The Beach (2020)

Norská kapela AIRBAG táhne svoji káru už hezkých pár let. Od roku 2004 vydali 5 plnohodnotných alb, tři EP, ale co je hlavní, prodělali hudební vývoj. Během něj lze sledovat období růstu i stagnace, jak už to tak bývá. Na té káře mají celkem nepřehlédnutelně vyvedeno logo PINK FLOYD, a i když postupně na slunci bledne, je stále dostatečně čitelné. Tohle jim nikdo neodpáře. Což o to, klonů měli Flojdi spoustu, ale žádný se s jejich odkazem nevypořádal tak elegantně, jako právě AIRBAG.

Aby v pořadí páté album bylo na vrcholu dosud dosažené úrovně, to se ne každému povede. Předchozí album Disconnected (2016) působilo mdle a rozplizle. Bylo jasně znát, že skupina vyčerpala svoje schémata a již jen unaveně rozmělňuje sama sebe. Citace byly příliš doslovné a nikam se neposouvaly, neevokovaly jinakost. Zvuk byl tupý, nevýrazný, producentská práce zklamala. Sice i zde pěkné a působivé chvíle jsou, ale je to málo. Naštěstí si to chlapci (no, chlapci, pánům je přes čtyřicet) uvědomili a provedli změnu. Změnu lehkou, avšak znatelnou, a hlavně na těch správných místech.

Zde je ten správný moment jednotlivé persony pěkně představit. Tedy, jádro tvoří Asle Tostrup – zpěv a klávesy, potom známá persona skandinávského rocku Bjørn Riis – kytary, klávesy, doprovodný zpěv a Henrik Fossum – bicí. K nim se v některých skladbách přidávají: Kristian Karl Hultgren z WOBBLER a sólovek B.Riise – basa (Machines And Men, Sunsets, Megalomaniac), Anders Møller např. z KITCHIE KITCHIE KI ME O (zkráceně jako KKKMO) – perkuse (Machines And Men) a Ole Michael Bjørndal, ex GENTLE KNIFE, nyní OAK – kytara (Sunsets). Nahráváno bylo v Oslo ve vlastním Airbag Studio a také ve studiu Subsonic Society pod hlavičkou Karisma Records. O produkci se tentokrát postarali Bjørn Riis a Asle Tostrup. Zvukový výsledek je mnohem, ale opravdu mnohem lepší, než minule, kdy produkční práce obstarával majitel Subsonic Society, pan Vegard Kleftås Sleipnes. Fotografie na obalu alba i promo fota kapely vytvořila Anne-Marie Forker, z jejíhož webu jsem použil i některé obrázky v tomto článku. Také ještě zmíním, že album vyšlo za přispění nadace “Fond for utøvende kunstnere”, která podporuje kulturu “Made In Norway”.

Samotný soubor o albu píše následující:
Jsme inspirováni oživením elektroniky osmdesátých létech, novou vlnou a filmovými soundtracky. Na A Day At The Beach vytváříme účinný zvuk kombinující éterické prostorové scény s typickým kytarovým progresivním rockem.”

Hned první skladba Machines And Men je nade všechno nádherná. Tímto tvrzením musím začít, protože to tak nepřeslechnutelně je. Fenomenální basová linka je zde takový solitér, že se dá dobrou polovinu stopáže kochat jen jí samotnou. Celá kompozice je ukázněná, vycizelovaná, a promyšleně vystavěná. Drama a naléhavost v ní žhavě svítí v dlouhých liniích zpěvu, kláves, kytarového sóla, motorické rytmiky. Dala by se jako zvuková stopa používat na test aparatury, neboť podat basovou rytmiku plně a nezkresleně hned tak něco nezvládne. Zapomeňte na sluchátka, nebo nějaké malé krabičky, to uslyšíte jen zlomek zaznamenaného hypnotizujícího majestátu síly. Úvod alba jako hrom, jedna z monstrózních skladeb, jejichž existence mi dává naději v přítomnosti.

V dalších skladbách to už takové kumulované ultra drama není, ale pořád jde o vysoce kvalitní atmosférickou muziku. Ano, PINK FLOYD z toho koukají, a sem tam vyčouhnou dosti markantně. Ovšem vždy slouží pro svébytný projev kapely AIRBAG a vůbec mne tento jejich xicht neruší. Místy je album minimalisticky kontemplativní, desetiminutovka Into The Unknown je chrámově oduševněle vznešená, tepe v ní život, překrásné Gilmourovské sólo to jen podtrhuje. Místy se Hudba ve strhujících instrumentálních harmoniích přelévá do monumentálních a pyšných ploch v rozlehlém prostoru. Tam patří dvoudílná titulka. Nelze nepodlehnout.

AIRBAG nám ukazují, jak jemně a opatrně přetvořili svůj hudební projev. Znají svoje skladatelské i interpretační zbraně a dovedou je používat. Jako když se plavením oddělují zlaté šupinky od všudypřítomného písku. Ještě na The Greatest Show On Earth (2013) jste mohli vnímat hlubokou poklonu velkým vzorům, zde se jim vzdalují a jejich odkaz transformují rozmáchlými tahy svého rukopisu. Našli svoji tvář, svůj přístup. Jeden z charakteristických znaků je nervně pulzující rytmika, hlavně basa, podpořená drobným pletivem klávesových textur, nad níž se v kontrastu vznáší vlnící se melodický zpěv a rozpíjející se plochy dalších tajemných zvuků. Vychutnávejte třeba v podpovrchově vibrující Sunsets. Jako by se rozjitřená hvězdná obloha pokryla saténovým hávem. Tato poeticky účinná konstrukce se na albu objevuje vícekrát, a tam kde chybí, cítím se ochuzen.

From http://www.forkerfotos.com/ (Forker Fotos – Anne-Marie Forker Photography)

Závěrečný kousek Megalomaniac tlačí na vyvrcholení dramatu. Ta snaha je v něm natolik vzepjatá, až pootevírá víko Pandořiny skříňky komprese a pustí na nás několik běsů, aby předvedla, kudy cesta mohla vésti, a zaplaťpámbu, nevedla. Mám tím na mysli asi dvouminutovou pasáž ukázkově destruovanou pumpujícím pressingem, což každého vnímavého posluchače musí majznout přes palici. Pro mne je to něco, jako když kousnu do kuličky pepře v jinak vynikající polévce. Dojem to nezkazí, ale pachuť je znát ještě dlouhou dobu.

Touto deskou se AIRBAG stávají úspornější a střídmější, soustředěni jen na tu prapodstatu vlastní myšlenky, kterou delikátně konturují svými nástroji. Způsob pozvolného budování napětí vybrousili v mnohostěnný diamant jehož odlesky se mění každým posunem, drobným pohybem, pootočením. V jeho průzračnosti se zřetelně zobrazují holografické obrazy melancholických krajin tvořených hvězdokupami, černými děrami, galaktickým prouděním a vlněním temné hmoty. Méně rocku, více elektrizujícího éteru. Je to nesmírně zimomřivé, a nádherné.

V čem jsou vlastně AIRBAG na této desce tak zvláštní? Osobně to vnímám jako soubor různých parametrů, které samy o sobě skoro nic neznamenají. Až jejich celek dává vzniknout neobyčejnosti. K nim přidali několik barev a tónů z cizí palety. Na plátno je však nanesli jinými tahy v jiné kompoziční konstelaci. Vyextrahovali pár ingrediencí, kterými posypali jako kořením svoji vlastní skladbu. Tím se významně odlišují od plagiátorů a epigonů, kteří nemohoucnost nastavují bezuzdým kopírováním. AIRBAG jsou autorsky čitelní, odlišní, slyšitelně osobití. Jejich pojetí je hudebně bohaté a objevné. Kdyby poslední pseudoalbum PINK FLOYD mělo zlomek z autorské plnosti A Day At The Beach, bylo by alespoň poslouchatelné. Takhle ale nemusíme litovat. Tam, kde zhynul výplod Flojdů na vyprahlost a souchotiny, tam dravě tryská živá voda Airbagů. Vytváří až filmově hmatatelné zobrazení ozvěn tajemného vesmíru. Vstřebává mne temným pulzováním nekonečné hlubiny. Jako somnambulní chodec po laně tuto mezihvězdnou propast nevnímám a závrať mám spíše z nekonečných dálav uvnitř vlastního vědomí. Z jeho záchvěvů, odezev, rezonancí. Pro mne je to přímo fascinující poslechové dobrodružství, zároveň uvědomění si nepoznatelnosti fenoménu hudby.

From http://www.forkerfotos.com/ (Forker Fotos – Anne-Marie Forker Photography)

Resumé. V sympatické délce necelých padesáti minut nám AIRBAG letos představují svoji verzi pokojné, i rozrušující hudby. Slyšel jsem ji už snad už padesátkrát. Nesmírně přitažlivé dílo. Hodnotím “jen” za 4* a půl, protože na pětku těsně nedosáhli. Stejně to znamená téměř vrchol letošního poznání tratě a přímo terapeutický balzámek na unavenou psýché.

Aneb, jak trefně řek Laďa z lavičky před nádražím:
“Ajrpak sou rokeři znorska. Vocať je dost dobrej muziky. Tydle zněj jak Pflojdi, ale jináč.”

Bandcamp
Homepage

01. Machines And Men – 10:48
02. A Day At The Beach (Part 1) – 03:55
03. Into The Unknown – 10:28
04. A Winter Storm On Spring Blossoms – 08:16
05. Sunsets – 05:33
06. Megalomaniac – 09:50

Total 48:50
Dynamic range – DR9

A Day At The Beach Book Cover A Day At The Beach
Airbag
Art rock
Karisma Records
2020
Lossless
6
deezer

4 názory na “AIRBAG – A Day At The Beach (2020)”

  1. Až do závěrečné třetiny skladby Into The Unknown mi to přišlo hodně trip rockové, ale pak přišel zlom a já konečně ucítil aj závan člověčiny. Nicméně, můj šálek kávy to není a nebude. Podobná hudba mě uspává a moje receptory zůstávají v klidu…

    Antony, na mnoha názorech se s tebou shodnu a odkejval bych ti i toho Hendrixe, ale Airbag ne. Lunar Clock mě bavili, Airbag zabili.

  2. …. recenzia samozrejme veľmi bohatá a výpovedná, u Teba to inak ani nemôže byť 🙂 … pekný album, ale najradšej som mal obdobie “All Rights Removed” a “The Greatest Show On Earth”, už som ich asi presýtený … videl som ich koncert raz v Krakove a raz aj Bjørn Riis Band na Festivale INO-Rock v Inowroclawi …

    1. Souhlas, z prvních 4 alb mám právě ta dvě jmenovaná v největší oblibě. Debut se mi moc nelíbil, i zvukově je na tom špatně, a předposlední album jsem okomentoval v recenzi. Na novince představují AIRBAG odlišné pojetí, které mě sedí ohromně.
      Musím se trošku zaměřit na Riisovy sólovky.

Pridaj komentár