„Udovu éru“ mám u Accept nejraději, a to platí také pro dvě ze tří „comebackových“ alb, „Objection Overruled“ (1993) a „Death Row“ (1994), ovšem vzkříšení kapely s příchodem „křiklouna“ Marka Tornilla v roce 2009 jsem celkem uvítal… Některé nahrávky za svými předchůdci vůbec nezaostávají, při nesoustředěném poslechu nebo nedobré znalosti skupiny jsou občas oba zpěváci dokonce zaměnitelní. Asi nejraději mám z počinů nazpívaných Markem Tornillem album „Blind Rage“, tak jsem si jej pořídil na vinylu (tedy dvou)…