Bude mi třináct, končím sedmou třídu třetí zlínské (oficiálně gottwaldovské) devítiletky a i svým pubertálním rozumem cítím, že něco visí ve vzduchu.
Spolu s celou vlastí jásám při památném hokejovém vítězství nad Rusákama v Grenoblu 5:4, kde byl bezesporu králem zápasu kapitán Jožo Golonka. Nejdřív namyšlené Sověty rozhodil poukazem na chybějící plastové chrániče bruslí, takže museli zpět do kabin, a pak je načaté dorazil brankou a přihrávkou. Jeho oslava vleže s uchem u ledu a klepáním hokejky o něj vešla do dějin jako testování, zdali nám SSSR nezastavilo kohoutek s ropou.
Takové veselí a hlahol nesoucí se nad setmělým Baťovým městem, jako tehdy po hokeji, nepamatuju.

Každý pozdní večer, když střední vlny mého amerického tranzistoráčku ožijí desítkami stanic, a já pod peřinou lovím písničky, trčí foneticky ze všech hatmatilkových zpráv Čekoslovakija, Dubczek, Svoboda, Sovjet, Breznev. Politicky předčasně dospívám, čtu nejenom ABC, Větrník, Sedmičku, Junáka, Foglara, Zápisník, ale i MY 68, Mladý svět, 100 + 1, snažím se pochopit aspoň něco z Reportéra, zaregistruju existenci českého Melody Makeru, čili Pop Music Expresu i vznik Klubu 231 a KAN, hltám Jamese Bonda na pokračování ve Svobodném slově, a tak nějak si najednou v přívalu událostí a informací víc a víc uvědomuju, jak pokřivená a zrádná je komunistická ideologie, a proč má třebíčská babička Sklenářová doma zarámovanou fotografii Tomáše Garrigua Masaryka v bezmála životní velikosti.

Stále nemůžu vstřebat onen zákeřně prosluněný červnový den, kdy umřel Robert Kennedy, a máti nadlouho zanevřela na Ameriku, co si zabíjí své nejlepší lidi. Nechápu válku ve Vietnamu, ani rozdivočelé anarchisty v hořících pařížských ulicích. Dva tisíce slov burcuje. Hledám únik. Chci bigbít, háro, neutralitu a džíny. No, a kdyby se našla ona, nestěžoval bych si.
Dočkal jsem se aspoň něčeho. Konečně mám originál italské rifle (ty lepší se zipem, za pětačtyřicet bonů) i široký kožený opřeskovaný řemen, košili s velkými límci, když už ne tu snovou s fiží, co mají velcí kluci s kytarama, co nám kradou a oblbují spolužačky a vysedávají s nimi v parku u zámku, a kdyby jen to. Vpředu a přes boltce jsem konečně dosáhnul na dvě tři povolené lokny, vzadu je to sice horší, tam ale nevidím, tak co už.

Mé uši si zotročil svištivý bič v Legend Of Xanadu od DAVE DEE, DOZY, BEAKY, MICK & TICH a podmanil Manfredův Eskymák. Stále poslouchám loňské vály, sladkou Massachusetts od BEE GEES, klidně i v podání Vaška Neckáře, a McKenzieho San Francisco. Mám rád cokoliv od MONKEES, zatímco skvělá Novákova Klaunova zpověď byla po průzvučné Povídej už na mě trochu velké sousto. Z českých beru olympickou Krásnou neznámou i Chodím od saltujícího tělocvikáře Pavla Nováka.
Do školy kdosi před prázdninama dotáhnul na magiči DOORS, jakéhosi popravovaného vojína, ale Tom Jones byl blyštivější, jo a prý budou v Praze hrát ROLLING STONES, neslo se o přestávkách.

Taky konečně nemusím loudit kačera Donalda, myšáka Mikyho, ani Rychlé šípy po kamarádech, co mají staré Vpředy anebo Junáky, stačí zajít do trafiky. Nestačím kupovat a naši platit. Odebírám mimo jiné francouzského Pifíka, Nepraktův seriál o upírech na Rusi mě donutil odebírat Svět Sovětů, zbožňuju věčně vzteklého Kantorkova kocoura a všechno komiksové od Saudka. V bedně sleduju marný eurovizní boj Karla Gotta za Rakousko, a těším se na každý další díl televizního amerického Seriálu o seriálu. Přes výlohu knihkupectví hodinu užasle koukám na indický import zlatého Elvise, chodím do skauta k otci Wabiho Daňka, Klačíkovi, tábořím u jeho hvozdenské chaty Kamčatka, za jeho zády se učím se konkurence pokleslé trampské písničky jako Oh Farewell a mám krásné nové tele, byť trochu nakřivo ušité, pomáhám stavět zlínský skautský srub vedle věžáku…

Ovšem nejenom pionýrem, pardon, skautem, a kořínky a uzly živ je člověk. V kině Družba s kámošema řádíme spolu s BEATLES při Help! i znovu zařazeném Perném dnu. Belmonda z Honkongu jsem viděl snad desetkrát a při Zásahu v pravou chvíli jsem se poprvé pochcal smíchy. Ples upírů znám bohužel jen z vyprávění spolužáka Vajdáka, co mu už vyrašily fousky, a on se na tu jedinou projekci do Velkého propasíroval. Těším se na Barbarellu Jane Fondové, prý tam lítá úplně, ale úplně jen tak, a je vidět i cosi dole, i když jen z boku!
Se spolužáky zasvěceně probírám, jestli to princ Vašek dělá s princeznou Helenkou, i ve spánku miluju nadýchnuté křivky Olinky Schoberové, v Sedmičce pionýrů pečlivě zkoumám – až nahoru – Vondráčkové nožky v kožené mininic, i černé brýle vlasatého květinového Jandy. Směju se Peťovi Pivodů, co furt nadšeně vypráví o jakémsi kudrnatém kytaristovi, že se mimo to zahleděl do vyzáblé opižlané Julie Driscoll, zatímco já – když už tenkou babu – radši Francoise Hardyovou s vysokým tím vším, co prosvištěla 70mm velkofilmem Grand Prix.

Skvělý pro oči i ruce jsou všechny ty nahatý ženský, co se začaly objevovat v Zápisníku, Myčku i sexy Trnu pro důchodce. Krása bez závoje, heslo jara 68! Ale ani Alžběta Štrkulová v plavkách není marná. No, a konečně jsem díky Sally v Mladém světě a osvětě v jakýchsi příčurkách typu Dospíváte v muže pochopil, co kudy kam. Samozřejmě, že hmatatelně nejkrásnější jsou spolužačky, co (jak komu) dovolí kouknout, čuchnout, šáhnout a cucnout – v šatně anebo na školním výletě, třebas do Bojnic, kde se čerstvě točila Šíleně smutná princezna.
No, a tím vším pádem konečně plním podmínky ranní siluety muže a mám i mokré sny. Zkrátka žiju jako plnohodnotný mladý pionýr.

Je krásné rozverné léto…

PALČIVÉ SRPNOVÉ PROBUZENÍ

Pak už to tak pěkný nebylo. Dvacátého srpna jsem byl potupně donucen jít k holiči, zmetkovi, co to vzadu zákeřně sekal až vysoko mezi uši, večer byl proto nasraně toulavý, vím, že byla skoro tma, když jsem jenom proběhnul obývákem půldomku a na půl huby pozdravil návštěvu z Čech.
Ráno vpálil do pokojíku jejich mladej synek a křičel, že je válka! Dodnes mám v hlavě uložen obraz obýváku, kde naši i hosté zaledovaně sedí u černobílé televize, z níž Kamila Moučková vzývá “ptejte se jich proč…” Amíci si vtiskli do paměti, kde byli, když zavraždili presidenta Kennedyho, nám se do mozku navždy bolestivě vpálilo probuzení jedenadvacátého srpna osmašedesátého.

Bylo to i pro nás, děcka, několik hektických dnů, týdnů. Všude v ulicích i doma hlavy přilepené k reprákům tranďáků. Fronty na baterky a na všechno trvanlivé, co se dalo zakonzervovat, zavařit, naložit, usušit. Skupinové pátrací cyklistické výlety do okolí a vyhlížení odkud se vynoří zelený železný příval. Toulky po mlčícím popsaném městě, kde se zamalovávaly a otáčely ukazatele směru, psalo na silnice i střechy. Některé nápisy prosvítaly i po desítkách let, kdykoliv zapršelo, na fasádě činžáku na Lenince se jako memento zjevilo – Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil!
No, a pak ty nekonečné kolony Rusáků táhnoucí městem, fámy o Američanech, co jdou na pomoc, o neutralitě, k tomu přísný dětský soud nad kolaborantem spolužákem Mirou Cenigou, co prý dal jakýmsi vojákům chleba. Stokrát za den z rádia hudebně příšerná, ale trefná agitka Běž domů Ivane, co mi v hlavě už hulákala sama, ale naštěstí taky Bratříček a Modlitba, které dodávaly sílu, naději i prožitek.

Začala škola, olympiáda v Mexiku se stala symbolem vzdoru malého národa. „Vivan los checos“ hřímal 12. října 1968 Aztécký stadion silou statisíce hrdel při slavnostním nástupu našich sportovců na atletický ovál. Podzim a konec roku byly i proto ve znamení božské Věry Čáslavské i teenagerek, osmnáctileté Miloslavy Rezkové a šestnáctileté Mileny Duchkové, skokanek nahoru do výšky a dolů z věže, k tomu občas z rádia hrálo Hey Jude v originále i od Marty.

Na podzim ještě sice mrazivě nepřituhlo, sluníčko už ale zdaleka tak pěkně nesvítilo jako na jaře, na Československo zvolna padal dlouhý temně rudý stín, byť Apollo oblétlo v prosinci vstříc Slunci Měsíc a naděje ještě úplně neumřela.

KALENDÁRIUM: LEDEN 1968

V malém kalendáriu si každý měsíc na konci tematického dílu série připomeneme konkrétní dny a týdny toho kterého měsíce před padesáti lety.

Týdeník Mladý svět vstoupil do desátého roku své existence. Ať byl v průběhu let jaký byl, jedná se o nenahraditelnou kroniku doby, zachycující takříkajíc v přímém přenosu dobové události očima tehdejších mladých redaktorů. Prvnímu číslu dominovala ohlédnutí za prvním beatovým festivalem a fotografiemi roku 1967. V dalších lednových číslech jsme se dočetli o gymnastce Evě Bosákové, strávili týden s Karlem Gottem, pobavili se u reklamního sloganu „Bez Mladého světa ani ránu! Cassius Clay“, povytáhli obočí u kreseb Michaela Leonarda – jak budou podle něj vypadat ve stáří Beatles, Clay, Bardotka (u té se docela trefil), a vytáhli lupy u prvních nesmělých odhalenek.

LP v lednu: vyšla dvojka VELVETŮ a jedničky STEPPENWOLF plus SPIRIT. Dále IRON BUTTERFLY Heavy, BLUE CHEER Vincebus Eruptum, THEM Now and Them. Za jedinou historicky zásadní se dá považovat druhé album amerických CANNED HEAT Boogie with The Canned Heat s dodnes hranou On The Road Again.

Válka ve Vietnamu eskalovala partyzánskou Ofenzivou Tet a paralelním útokem několika divizí severovietnamské armády na jihovietnamskou základnu Khe Sanh, bráněnou dvěma pluky americké námořní pěchoty – jen pro úplnost: boje pokračovaly až do července, kdy se Američani probojovali k obklíčené základně, aby ji následně opustili. Ofenziva Tet skončila pro komunisty přímo katastrofou, padlo jich na desítky tisíc.

Domácí politické okénko: 5. ledna byla rozdělena funkce presidenta a prvního tajemníka ÚV KSČ. Presidentem zůstal (ještě pár týdnů) Antonín Novotný, prvním tajemníkem se stal Alexander Dubček.
Ledy se hnuly.